Rehabilitace

Tak asi budu blogovat. Nebo se o to alespoň pokusím… Jelikož tady strávím 20 dní, nechce se mi zaplevelit web spoustou článků, tak to zkusím takto.

Den první…Den druhý…Den třetí…Den čtvrtý…Den pátý…Den šestý…Den sedmý…Den osmý…Den devátý…Den desátý… Den jedenáctý…Den dvanáctý…Den třináctý…Den čtrnáctý…Den patnáctý…Den šestnáctý…Den sedmnáctý…Den osmnáctý…Den devatenáctý…Den dvacátý…Rozloučení?

POZOR PŘIDÁNO 30.3.2026 V NOCI

Pro zlepšení orientace jsem vám udělal takový rozcestník. Stačí kliknout na požadovaný den a stránka vás tam přesune. Tak prosím vyzkoušejte, zda vyhovuje a funguje… A ještě jsem vám na konec každého dne přidal tlačítko pro návrat k rozcestníku. Tak pokud to pro někoho bude ještě nepřehledné, tak už nevím…

Anketu jsem přesunul sem, aby se někteří nejmenovaní nevymlouvyli, že jí nemůžou najít. Takže – mám pokračovat v této literární tvorbě?

18.3.2026 10:50 den první…

Dnes jsem nastoupil do RNB, tedy Rehabilitační Nemocnice Beroun na dvaceti denní rehabilitaci. Tak jsem tedy tady. První dojmy vcelku pozitivní. Personál milý a ochotný, všude čisto a vcelku příjemné a útulné prostředí. Pokusím se pak tajně udělat nějaké fotky. Na pokoji jsme tři a pánové se zatím zdají v pohodě. Snad nebudou v noci moc chrápat… 🙂

Teď proběhla vizita, přivítal mě pan primář, poptal se co a jak a zase odkázal na lékařku, která mi od zítra připraví cvičení. Už se těším. Do příjmu a vizity mi volají zoufalé kolegyně z práce. Kotel nejede, VZT zlobí, …atd. Ten barák by se měl vážně zbourat a postavit znovu a pořádně. No, snad jsme vše co šlo vyřešili a uvidíme co dál. Snad to tam nějak zvládnou…

11:30 – Tak první jídlo. Polévka se zeleninou a rozmíchaným vejcem. Nic moc. Potom rýže se zeleninou a masem na Curry. To vcelku šlo. Tak uvidíme jak to bude vypadat dál. Zatím rozhodně lepší než Motol. Ale to asi není žádný div.

13:15 – Dorazila paní doktorka. Všichni jsou tu překvapeni, že mi není nic jiného a řeším jen tu nohu – tedy kyčel a nerv dělající mi problém s nártem. Jo a že nechci žádné další prášky na bolest. Doufám, že mi to vydrží. Pohejbala mi nohou, překvapilo ji jak moc s ní můžu hýbat. Tak jsem vysvětlil že už měsíc cvičím doma. Vypadala vcelku spokojeně, tak jsem zvědav, co mi připraví za rozvrh. Pánové, co jsou se mnou na pokoji, chodí 4-5krát denně na nějaké cvičení a podobně.

Aby to nebylo tak nudné, tak jsem zjistil, že během všech těch přesunů a kontrol, se mi někam zatoulala občanka a kartička zdravotní pojišťovny… Hmm. Tak elektronicky vyřizuju. VZP na pohodu, přes aplikaci. Stačí požádat o nový průkaz a do tří neděl dorazí. V aplikaci je nový během pár hodin. Tedy měl by být. Uvidíme. S OP je to složitější. Buď osobně, což nemůžu, nebo datovkou. Ale dopátrat se na jakou adresu to poslat, je nemožné. Tak jsem to někam poslal a uvidíme. Do tří neděl bych si měl požádat o novou. To taky nestihnu, ale stejně nemám žádné potvrzení, ani náhradní doklad, tak co. To ještě bude psina… 😀

Mimochodem, měl jsem obavu, jak to tu bude s připojením. V Motole wifi v podstatě neexistuje. Tak tady byly mé obavy liché. Interfernet tu šlape několikanásobně rychleji než doma. V tomto ohledu bude návrat domů smutný…

A když už tu máme rychlé připojení, tak pár slíbených foteček…

Naproti posteli mám vchod. Pod televizí je vlez do koupelny a na WC. Po levé ruce dva spolubydlící.

Moje dočasné bydliště. Okna jsou velká a otevíratelná, což je super. A taky jsem rád, že nejsem uprostřed. To byla klika. 😀

Toto je odpočinková zóna spíše pro personál. Ale mám dovoleno si tam občas sednout, abych nerušil spolubydlící. Hned během příjmu jsem ji otestoval hovory do práce. Jen mám problém se tam s noťasem dopajdat, když mám dvě berle a v zubech se notebook nosí blbě…

A už mám rozpis procedur…

Nafasoval jsem elegantní taštičku na krk. Očividně si uvědomují, že když má člověk berle, papír s rozpisem se blbě přenáší. Ale notebook se mi tam nevejde. K tomu rozpis procedur až do konce pobytu. Je tam vtipně uveden i oběd. Zřejmě je to taky terapie. Nevypadá to špatně. Mám tam každý den vířivku. Což mi tady spolubydlící závidí. Oni to nemají. Jsou tu moc brzo po operaci. Ovšem také tam je třeba masáž. Navíc plosky nohou. Nemám rád masáže, nikdy jsem na žádné nebyl. Navíc jsem pekelně lechtivej právě na chodidlech, z čehož měli děsnou psinu už sestřičky v Motole. To bude legrace…

Poslední dnešní zápis – večerní službu tu má pán z ukrajiny. Pokud po něm cokoli chcete, ochotně vyhoví a prohlásí – všichni jsme češi, musíme si pomáhat. Tak i sranda tu bude… Večer ještě šátrám v hygienické taštičce po kartáčku a rozříznu si palec o čepelku. Špička palce, takže to samozřejmě teče jako z vola. Dopajdat za zdravotním bratrem o berlích a držet si zároveň krvácející palec je taky prima disciplína. Tak to tady pěkně začíná 🙂

19.3.2026 7:00 den druhý…

A máme ráno. První noc vcelku v pohodě. Pánové nechrápou. Takže tu jen všichni tři hekáme a funíme, když hledáme nějakou pohodlnou polohu, aby nás nic nebolelo, nebo bolelo co nejméně a dalo se trochu spát. Ráno dorazily nejprve na kontrolu sestry, pak doktor. Teď čekáme na snídani. Doufám, že tady jednou stejný styl jako v Motole. Tedy rohlík se semínky, tavený sýr a bíle kafe…. No nic. Pak už mě čeká první cvičení a už to pojede. Program mám vcelku nabitý.

Snídaně. Přišla sestra a prý kávu, nebo kakao. Rozhodnutí jasné a už jsem se těšil na kafe. Ja blbec naivní. Samozřejmě to bylo klasické nemocniční bílé „kafe“… K snídaní rohlíky, máslo, tvrdý uzený sýr, pomeranč. Tak to by šlo. Klasicky porce jak pro slony, takže půlku vracím… Začínám mít pocit, že úkolem nemocnic je člověka vykrmit do řádné obezity, aby pak měli co léčit. Docela chytře vymyšlený business. No nic, vyrážím na motodlahu…

9:55 – Motodlaha. Přístroj, kde za vás cvičí stroj… Má se tím procvičovat kyčel po operaci, když je tam omezený pohyb a postupně se přidává až do plného rozsahu. Moje kyčel je až za rozsahem a možností stroje. Tak jsem si tam poležel, stroj se snažil a příště už prý půjdu asi na rotoped, protože tohle je k ničemu. Zdá se, že to domácí cvičeni přeci jen k něčemu bylo. Tak uvidíme co na to fyzioterapeut v 11:00.

Fyzioterapie – to už taková pohoda nebyla. Pán si mě vyzvednul na pokoji dřív. Že prý mu něco odpadlo a aspoň mě uvidí pěkně při chůzi. Hned jsem dostal sprdunk, že nemám boty. Že takhle se noha snaží držet pantofel, místo toho aby šla přirozeně. Takže na delší přesuny tady po chodbách, a že jich je, by bylo lepší mít boty. Což o to, nějaké mi Lucka přiveze, jen jsem zvědavý, jak se budu obouvat. No co, vyzkoušíme, uvidíme. Pak mi různě kroutil nohou, zkoušel rozsahy pohybu a co a jak kde cítím a pohyb proti tlaku. To že je nějaký problém s nártem se vědělo, ale navíc zjistil, že mi nějak nefunguje jeden ze svalů vzadu na stehně. Tak to prý probere s doktorem a domluví se co se mnou. Tak uvidíme. Také si mám masírovat jizvy. Kdykoliv budu mít čas. Celou dlaní a pomalu. Prý se tam musí rozhýbat nějaké cosi, co by jinak omezovalo pohyb a bolelo a navíc to podpoří i ty zatracené nervy. Tak jdu masírovat, než „poběžím“ na oběd…

Oběd – byl jsem překvapen. Mile. Zelňačka, nemám co vytknout. Taková poctivá. Hodně zelí i klobásy. A potom koprovka s knedlíkem. Poctivý kus hovězího a hlavně výborně knedlík. Ne takový ten nafukovací, co mají v hospodách, co nasaje omáčku a rozbleptá se na čvaňhanici (to je Matějův výraz ze školní jídelny). Ale pěknej karlovarskej. Tak to jsem rozhodně nečekal.

Teď jen doufám, že ta vířivka, která mě čeká za chvíli, nebude moc hluboká. Protože klesnu ke dnu a už mě nikdo nevytáhne… A pokud neutonu, domů se vrátím jako koule…

Vířivka – tak to bylo moc fajn. Žádný bazének pro X lidí. Malá soukromá vana pro jednoho. Trošku akrobacie při vstupu do vnitř a pak už si člověk bublá v teplé vodě. Vydržel bych tam dýl, ale vyhnali mě. Mají smůlu, zítra jsem tam zas. Měl bych k tomu ale dvě poznámky. Pokud tak jde člověk prvně, může trochu bloudit. Označení dveří s rozpisem procedur moc nekoresponduje a pokud tam zrovna není ani živáčka, není se koho zeptat. Chvilku jsem tam bloudil a pak jsem prostě vlezl do jedněch dveří. Jednak jsem to trefil a jednak tam byla uklízečka, co mi poradila. A za druhé, skříňky v šatně. Skříňky jsou vcelku malé, což samo o sobě nevadí. Ale na jednu klasickou skříňku, jsou tu v podstatě dvě. Mají totiž tvar dvou do sebe vložených L, s tím že to jednu otočené vzhůru nohama. Je tedy poměrně hodně skříněk na malém prostoru. Snad si to dokážete představit. No a zámečky jsou elektronické a skříňku přiděluje systém při vstupu. Přiloží se čip ke čtečce u dveří a obrazovka ukáže číslo skříňky, kterou si čipem otevřete a je vaše. A systém je tak inteligentní, že přiděluje čísla po sobě. Při příchodu jsem byl sám, takže pohoda. Při odchodu nás tam na metru čtverečním bylo pět. Pět chromajzlíků s berlema, co se snaží převléknout. Docela groteska. Asi by to chtělo trochu poladit. Ale to není nic zásadního a bublací koupel super.

Teď tu byl pan fyzioterapeut, že se musí ještě na něco podívat. Tak mi zase pokroutil nohou, zkusil jak ji pokrčuju v různých polohách a tak. Zdá se, že z toho poškozeného nervu mají docela hlavu. Snad něco vymyslí…

Jo a jelikož má milovaná lepší polovička má v komentářích nějaké průpovídky k mým fotkám, už sem žádnou nedám. A to jsem vám chtěl zítra vyfotit tu úžasnou vanu. Tak. A nic nebude. Tůdle.

A teď tu byla doktorka a mám nový plán procedur…

Abych trochu odbočil a nepsal jen o sobě. Dnes odpoledne mi pípla zpráva z bakalářů. Pro neznalé – zjednodušeně to je systém, který umožňuje učitelů online komunikovat s rodiči a okamžitě bonzovat poznámky a známky. No a teď jsem dostal oznámení, že Matěj obdržel napomenutí třídního učitele. Za nějaké papírky házené andulce do klece. Ten se dušuje, že to nebyl, že byl za dveřma a že na to má svědky. Tak jsem mu řekl, ať ty svědky popadne a zajde za paní učitelkou a ať jí to vysvětlí. Achjo…

Jelikož se pan fyzioterapeut vyjádřil, že mám mít boty a jelikož jsem to tady proflákl a jelikož to samozřejmě čte moje žena, tak mi dnes k večeru přivezla čtvery… Tak jsme šli ven na hřiště, zkoušeli a jedny vybrali – ty do kterých jsem se nacpal. Ale sám to nedám, tak mi ještě zítra přiveze lžíci. S tou bych do té levé boty měl vlézt sám.

A vzhledem k obřímu obědu jsem vynechal večeři. To se fakt nedá, takhle se cpát a v podstatě se nehýbat. No a to by pro dnešek stačilo. Za chvíli tu začnou pobíhat sestry a nabízet nějaké drogy na bolest a na spaní a tak. Já zatím odolávám ale pán vedle mě říká, že si něco vezme a že to kdyžtak bude doma prodávat 🙂

20.3.2026 – den třetí…

Od rána to tady jede. Sotva jsem dožvýkal rohlík, volá mi žena, že mi přivezla dlouhou lžíci na boty, tak ať mažu ke dveřím. Lžíci si budu muset při přesunech pověsit na krk, jelikož na všechny procedury se budu muset zouvat a pak už bych se neobul. Při povídání mě u dveří odchytil pan fyzioterapeut a že mi domluvil motodlahu na hlezno ve třetím patře od devíti a v půl desáté ať jsem v prvním patře, tam že mi domluvil nějakou elektriku na ten sval na stehně a ať tak jsem přesně, že na mě má jen tu půl hodinky a v jedenáct klasické fyzio… Tak nevím, asi mi včera při prohlídce našel vrtulku u zadku. Akorát že já o ní nevím a neumím ji používat 🙂

Jo a ještě jsem slíbil, že sem napíšu, že Lucka na googlu hledala co je to hlezno, jelikož mi nevěřila že je to kotník. A je. Miluju, když mám pravdu… Hehehe 🙂

Dopolední akce… Dle rozpisu, jsem měl mít v devět motodlahu, v jedenáct fyzio a v poledne oběd. Vcelku pohoda. Ale protože mám akčního fyzioterapeuta, viz výše, bylo všechno jinak. V devět motodlaha na hlezno ve třetím patře..

Takže tentokrát za mě stroj procvičuje hlezno, neboli kotník. Zjistilo se, že pohybu nic nebrání a rozsah je úplný. Takže jsem tu byl zase poprvé a naposled. Aspoň jsem si to vyzkoušel. V pravo dole si můžete povšimnout nové boty (samozřejmě mám obě), co mi bleskově obstarala má lepší a krásnější a moudřejší polovička.

V devět třicet už mám být v prvním patře a pan fyzio se rozhodl, že mi předvede elektrické lehátko. Nejprve mi odzkoušel kotník a usoudil, že oproti včerejšku se docela hýbe. Pak jsem se otočil na břicho a pan fyzio se jal hledat ztracený sval na stehně. A našel. Takže jsem pak deset minut kmital za pomoci elektrických šoků. Po desáté hodině už jsem byl opět ve třetím patře a hledal draka…

Je to přístroj jménem Draco. Připoutají vám tam nohu a případně nastaví omezení pohybu. Já to mám bez omezení a mám se tam snažit kroutit kotníkem. A jelikož to do některých směrů nejde, je to spojené s držadlem na ruku a můžu si pomáhat. A tak tam sedím a kroutím kotníkem sam a tam. Zítra hned ráno to mám zas. No a v jedenáct zase do prvního patra a hurá na fyzioterapii. Tam jsem dostal pěkně zabrat při cvičení a zároveň úkoly na víkend a chvilky volna, co mám procvičovat. Musím říct, že pan fyzioterapeut je super. Nepáře se semnou, ale snaží se a mění rozpis a vymýšlí co a jak se mnou udělat. Takže jsem poprosil ženu, ať mi z domova přiveze cvičící gumu a budu trénovat. Poté jsem se dobelhal do pokoje, odložil papíry a lžíci, napil se a šel na oběd. Dnes frankfurtská polévka, kuřecí plátek s mozzarellou a opečené brambory. Dobré to bylo, jen tam chybí nějaká ta sladká tečka na závěr 🙂

Jinak k těm botám. Jelikož, jak jsem již psal, si tu levou nedokážu sám normálně obout, přivezla mi Lucka dlouhou lžíci. Jenže ne všech procedurách je třeba se zout a tím pádem při odchodu zase obout. Takže potřebuji lžíci sebou. Jenže jak jí to nosit s berlema. Nakonec jsem trochu přihnul horní háček a ním ji pověšenou na kraťasech. Sice vypadá jak rytíř s mečem, ale co, hlavně že to funguje.

Po odpočinku jsem vyrazil na masáž. Na svou první masáž v životě. Samozřejmě jsem čekal u špatných dveří. Tolik k tomu již zmiňovanému označování tady… Nicméně jsme se s panem masérem nakonec našli a dobrý. Jmenuje se pan Čáp a je velmi milý. Rovnou jsem ho varoval, že jsem na chodidlech děsně lechtivej. A on jen to je v pohodě, skočím si pro helmu. Pak mne ujistil, ať jsem v klidu, že to lechtat nebude. A měl pravdu.

Masírovací místnost je rozdělena plentou na čtyři části, takže je slyšet co se děje vedle. Proč to píšu. Za chvíli pan Čáp povídá směrem k plentě – pane Kos, mohu požádat o zavření okna? Přeci jen jsem se nedávno vrátil z teplých krajin, ale chápu, že vy, když jste ten nestěhovavý…. a v tomto duchu se nesla celá masáž. Jeden masér Čáp, druhý Kos, mají tam prý paní Ptáčkovou a má nastoupit pan Pelikán. Jediný masér se jmenoval jinak (už si nepamatuju jak) a Kos i Čáp celou dobu vymýšleli jak ho přejmenovat také na nějakého ptáka. Navíc je tento pán sparťan a tak vymýšleli, že mou najdou slávistku jménem Stehlíková. Dlouho jsem se tak nezasmál. Jinak masáž v pohodě, nelechtalo to, tak dobrý.

Odpoledne přišla sestra a přinesla nový rozpis procedur. Třetí. A špatný. Mám tam na víkend rotoped, přitom pan fyzio říkal, že ho necháme až na pondělí, jelikož až příští týden mám povolenou 50% zátěž na kyčel. Pak tam mám znovu motodlahu hlezno, když jsme se bavili že už to nemá cenu, když kotník bez problémů zvládá celý rozsah pohybu. Achjo…. Tak jsem ještě narychlo ulovil paní doktorku a domluvili jsem se, že rotoped o víkendu vynechám a zbytek se vyřeší v pondělí, až tu budou všichni a hlavně pan fyzio.

No a k večeru ještě vířivka, pak jsem dokonce stihl i večeři a tam na mě navíc čekala návštěva. S tou jsme povídali až do půl sedmé, kdy nás vyhodili, že už zavírají. Jo a na zítra mám pro vás připravené překvápko a to budete čubrnět…. A nic neřeknu, pěkně si počkejte. Tak.

21.3.2026 – Den čtvrtý…

Dobré ráno všem. Když se mě včera pan fyzio ptal co mě bolí, řekl jsem že v podstatě nic. Kdyby se mě zeptal dnes, řek bych že v podstatě všechno. Člověk by řekl sobota, trochu zvolníme. Houbeles. V osm mám Draco, což je kroucení kotníkem, hned v osm třicet navazuje elektro – Kotzovy proudy, to vůbec netuším co bude a v devět patnáct vířivka… Což znamená, že se asi nestihnu nasnídat (zaleží jak bude ucpaný Beroun a v kolik přivezou snídaně) a věci na vířivku budu hned od rána tahat sebou, jelikož bych se nestihl vrátit na pokoj.. A hned po obědě tělocvična. Tak to jen abyste si nemysleli, jaká že je to tady pohodička a flákačka a ulejvárna. Tak vám všem přeji krásnou a klidnou sobotu. Hadi…

Tak k snídani jsem stihnul zhltnout jednu housku s máslem a vypít to jejich „kafe“. Každé ráno přinesou snídaně a ptají se zda si dáme kávu, nebo kakao. Dnes přišel nějaký mladý muž, kterého jsem tu ještě neviděl. Tak jsem to zkusil a povídám že ja tedy kávu a prosím cappuccino. Pán se zarazil, tak jsem zadoufal, že to třeba klapne. No neklaplo… Po snídani jsem klusal do třetího patra na „Draka“ a půl hodinky si kroutil kotníkem. To už umím ze včerejška, sám se tam upoutám a sám si to nastavím. Takže pohoda. Pak jsem se vrátil do prvního patra a šel na ty Kotzovi proudy. Přicházím tam a slyším sestry – on je hroznej, vždycky si něco vymyslí a já pak nevím co s tím. Kouknou na mě a „vy jste pan Štěrba? Zrovna o vás mluvíme…“ No nazdar… Odvedla mě k lehátku a po cestě povídá – vy už to znáte, tak mi musíte poradit, já to dělám na ten zadní biceps poprvé. Tak povídám, že já tedy jdu na Kotzovi proudy poprvé a netuším co to je. Naštěstí se ukázalo, že je to to samé, co jsem měl včera, jen jsem netušil, že se to tak jmenuje. Poznal jsem to podle připraveného přístroje.

Tak fajn, víme oč se jedná. Další věc je nastavení. Včera mi pan fyzio nic neřekl, kam přesně dával přísavky a kolik proudu do mě pouštěl. Tak jsme museli jít cestou pokus/omyl. Ale nakonec se zadařilo, byl jsem nabíjen a poctivě jsem hýbal nohou. To funguje tak, že máte na noze dvě přísavky, z těch do vás pouští proud a tím se stimuluje sval. Jen je potřeba najít to správné místa na přísavky, aby se chytil ten správný sval. A pak se to střídá. Chvilku elektrika, chvilku klid. Když jde elektrika, pomáhá mi to zapojit ten správný sval a zvedám nohu. Takhle se nabíjím a vrtím nohou deset minut. Nezdá se to, ale je to docela makačka.

No a pak, jako za odměnu, hurá do vířivky. Takhle vypadá šatna a skříňky.

A takhle přidělování skříněk. Po přidělení máte třicet sekund na to, dopajdat ke skříňce a otevřít ji. Třicet sekund, půl minuty, zdá se to dost. Pokud je ale v šatně víc lidí, přes které se musíte dostat, je to jako běh o život. Případně je potřeba zavolat na někoho kdo je poblíž a požádat ho o otevření.

No a tady se dostáváme k tomu slíbenému překvapení.

Fakt ho chcete vidět,

Jste si jistí?

…

…..

…….

Nemusí to být hezký pohled?

…

…..

…….

Třeba je to jen pro silnější povahy….

…

…

….

…..

……..

Nuže dobrá. Ale varoval jsem vás…

…

….

…..

Vorvaně ve vaně už jste možná viděli. Ale vorvaně ve vířivce?

A komu to nestačí, tak ještě jednou…

Tak a máte to. Jinak ta vířivka je fakt super. Trysky mají pořádnou sílu, s nějakou vířivkou u bazénu se to nedá vůbec srovnávat a tím že je tam člověk sám, tak to tryská tam tak má. Docela to unaví, ale je to fajn. No a za chvíli mě čeká oběd a pak nějaká tělocvična. Tak bych se asi neměl moc přecpat. Ale už mám docela hlad…

Jenom tak pro zajímavost, jak tu běží internet. Můžu jen tiše závidět…

A běží to tak stabilně a bez výpadků. V Motole mají sice wifi pro pacienty, ale na tu se mi ani nepodařilo připojit. Když jsem se ptal sester, tak prý tam mají i svojí wifi, ale tak funguje jen občas. Holt někde to jde, a někde nejde…

Poslední akcí dnešního dne, byla tělocvična. Při příchodu jsem se trochu zarazil, zda jsem správně. Před tělocvičnou stálo osm důchodců… No byl jsem správně. Bylo to spíš takové protahování, v sedě na lavičce, nebo ve stoje u žebřin. Během cvičení tři důchodci odpadli. Ne úplně, ale že to nedávají a sedli si na lavičku. Nebylo to úplně jednoduché, paní cvičitelka se s tím nepárala. Ale hlavně jsem si uvědomil, co všechno s tou nohou nejsem schopen udělat. Tak snad mě tu opraví. Ale! Protože jsem mamlas a protože jsem šel rovnou z oběda, nechal jsem si na pokoji lžíci. A v tělocvičně se zouváme… Při odchodu jsem si nasadil na levou nohu botu bez pomoci. Cha. Ale možná je to tím, že se ta bota už rozšlápla a roztáhla a tudíž to jde snadněji… Hmm…

Odpoledne ještě přišla návštěva…

… a návštěva měla pocit, že toho cvičení mám málo…

… a rozhodla se mi ukázat, jak to mám dělat…

… dokonce i mě donutila cvičit…

Tak jsem je nechal proběhnout a zatáhl je do kavárny na dortík a kafe, protože takhle má podle mě vypadat nemocniční návštěva. Ale procházka po parku byla fajn 🙂

22.3.2026 – den pátý…

Když jsem se ráno probudil, podíval jsem se na ruce, na nohy, byl jsem vyspalý do růžova… No nevím, zatím jsem každé ráno rozlámanější a rozlámanější. Ač neděle, tak tady rozhodně neplatí, že by se nedělalo. Program mám opět nabitý. Začínám zase něčím, co ještě neznám. Tak jsme zvědav a případně poreferuju.

Jinak, jak tady probíhá ráno. Nějak před sedmou přijde sestra, nebo bratr jako dnes, a zkontroluje jestli jsme přežili noc a jestli nikdo neutekl. Pak pomůže s bandážema, převazama, a podobně, co kdo potřebuje. To se mě naštěstí už netýká. Pak dorazí jiná sestra a nabízí drogy, tedy léky na bolest a co kdo má dalšího. To se mě taky vcelku netýká. No a pak netrpělivě čekáme na snídani. To už se mě naštěstí týká. Ta přijíždí mezi půl osmou a osmou. Záleží na dopravní situaci v Berouně. Takže pokud vám tam nějaký vtipálek vrazí proceduru od osmi, jako mě včera, máte vcelku hoňku.

Dnes mám naštěstí času dost, takže jsem si loupáky s máslem, jogurt a mandarinku v klidu vychutnal. Jen to „kafe“… 🙂

Tak jsem absolvoval ergoterapii. No… kdyby to bylo před dvěma měsíci, tak možná. Slečna nám ukázala jak si natahovat ponožky, jaké jsou k tomu přípravky, jaký je nástavec na záchod, jak lézt do auta a do vany a podobně. Třeba sundavání ponožky dlouhou lžící na boty. Takže info pro čerstvě operované. Pro nás, staré a životem ošlehané pardály už informace vcelku zbytečné. Tak jsem poseděl, poslechl, poděkoval a šel… 🙂

Tak teď jsem měl naprosto nečekanou a o to příjemnější návštěvu.

A navíc to byla užitečná návštěva, jelikož dodala proutky. Takže se dnes bude motat… Tak ještě jednou díky a přijďte zas 🙂

Při příchodu do jídelny, mi trochu zamrazilo. Hned na kraji sedí pán a ma segedýn s bramborama… Naštěstí to byl asi nějaký dietář, já dostal knedlíky. K tomu polévka s krutonky, dobré to bylo. Vzpomínám na Motol…

Podle rozpisu měla následovat motodlaha koleno. Nakonec se z toho vyklubal můj známý Drak. Prý to je takhle napsané, aby se jim to vešlo do řádku. Tak nevím… Potom tělocvična, kde nás paní cvičitelka protáhla tak, že jsem si nebyl jistej, která noha je která a jestli je vůbec moje. Pak fofrem na pokoj, připravit plavky a ručník, batůžek na záda a fofrem zpátky. Ono kdybych přemýšlel, tak si tu cestu ušetřím. Tělocvična, je naproti přes chodbu od šaten k vířivce. Jo, blbá hlava – silné nohy. Ale to teď potřebuju, tak co 🙂

Sotva jsem po vířivce pověsil ručník na sušák, už volá Máťa, že jsou za patnáct minut u mě. Tak obléknout, popadnout proutky a hurá ven do parku. Přivezli mi spoustu zásob. Furt tady píšu, co tu máme jídla a že vůbec není špatné a že to ani nejde sníst. Je mi to líto vracet a vyhazovat, takže budu jako koule a nevejdu se ani do vířivky, ani na rotoped… Achjo.

Naštěstí krom zásob jak pro výpravu na severní pól, přivezli i provázek a pentličky. Takže jsme se vrhli do pletení a zdobení pomlázek.

Šlo to ztuha, ale šlo to. Tak má Matěj jednu velkou a já jednu mrňavou tady na sestřičky.

Matěj samozřejmě potřeboval pomlázku hned vyzkoušet, tak s ní mával všude kolem sebe a ohrožoval každého kdo šel okolo. Tak jsem zvědav, jestli mu do velikonoc vydrží 🙂

23.3.2026 – den šestý…

Krásné dobré pondělní ráno všem. Když jsem si před nástupem prohlížel stránky nemocnice, dočetl jsem se mimo jiné, že na počátku léčby se mohou příznaky zhoršit. Měli pravdu. Zatím se cítím každé ráno rozlámanější 🙂

A při pohledu na dnešní rozpis, to asi nebude lepší. Hned ráno po snídaní tělocvična. To mi připomíná mou školní docházku. Měli jsem tělocvik jako dvouhodinovku ráno od sedmi. A ještě byla tělocvična až v pátém patře pod střechou. Než jsme vylezli nahoru, měli jsem toho dost. Pak se nás pan profesor zeptal, co budeme hrát a my řekli že na broučky – spali a spali. Nikdy nám to neprošlo… No nic, to byl takový myšlenkový výlet do pravěku… Další akci mám fyzio, tem mi zase dá, pak světlý okamžik dne, oběd. A hned po obědě elektro, Kotzovy proudy, pak masáž plošek, pak mám psanou motodlahu hleznu, tak předpokládám, že to bude zase můj kamarád Drak. No a na závěr další světlý okamžik dne vířivka.

Nu, myslím že mohu použít slova pana Wericha a mohu napsat: „…napište trávím den v činorodém ruchu. To je blbý, to se bude líbit“. Tak doufám že budete mít pondělí klidnější 🙂

Tak teď k nám na pokoj vtrhnul, jako velká voda, pan fyzio a prý jestli mám něco v devět. Povídám, že to akorát končím tělocvičnu, tak prý fajn, tak ať jsem v devět u něj. Měl jsem tam být až v jedenáct. To bude dnešek ještě činorodější, než jsem čekal…

Tak tělocvična klasika, protažení. Pak tedy dle domluvy „pádím“ za panem fyzio. Nejprve mne napojí na oblíbenou mašinku, pouští do mě proud a já poctivě kmitám nožkou. Pak to zkusím i bez elektriky a hle, jde to správně. Tak to mám trénovat na posteli. A pak si mě vzal do parády sám. Vymýšlí mi stále nové a nové cviky na protažení a posílení. Občas to musí vypadat trochu zvláštně. Třeba mi přiváže pravou ruku gumou k topení. A já pak pokrčuju levou nohu a pravou rukou jí jdu naproti. Případně mi drží levý nárt a křičí na mě ať ho zvedám… a ono to nejde… tedy jde, ale jen trošku. No a takhle se tam půl hodiny přetahujeme o mojí nohu 🙂 Ale je to dobrý.

A zítra mu mám připomenout, že máme vyrazit nahoru do čtvrtého patra do tělocvičny a na rotoped. Čtvrté patro je pro mě něco jako tajemná komnata. Jezdí tam pouze jeden výtah a doteď mi bylo zapovězeno. Ale ode dneška mohu zatěžovat levou nohu na 50% a tudíž mohu na rotoped. Už se těším, jelikož na rotoped pak můžeme chodit i sami, když máme čas.

Jelikož si mě pan fyzio vzal do parády takhle ráno, posunul se mi rozpis a mám teď chvíli čas vám tady sepisovat nějaké bláboli. Za chvíli vyrazím na kámoše Draka a pak na masáž plosek. Dnes mám pro změnu, nedávno zmiňovanou, paní Ptáčkovou. Tak jsem zvědav, zda-li dojde i na pana Kosa a Pelikána… 🙂

Ještě vám musím něco napsat. Máme tady spolubydlícího Davida. On má furt okolo sebe nějaké ženské, laškuje se sestřičkama, personálem, až si z něj kvůli tomu děláme legraci. A dnes v noci ze spaní strašlivě zařval. Jen jednou, ale fakt jak lev. S druhým spolubydlícím nás to probudilo a ráno mu to říkáme. A on povídá, že měl strašnej sen, že se mu do domu cpaly nějaké ženské a že je nemohl vytlačit ze dveří a to že tedy asi zařval. No a pak se čirou náhodou sejdeme všichni tři u tělocvičny u fyzia a ona si ho za plentu odvádí sestřička a on povídá, jé tu jsem ještě neměl… Hmm, teď to čtu a moc vtipně to nezní. Ale co už, dalo mi to práci, mazat to nebudu. Aspoň máte co číst…

Tak tomu nebudete věřit. Byl jsem na masáži a paní Ptáčková je nemocná. A hádejte kdo mne masíroval? Ano, byl to pan Pelikán. Když mi to řekl, myslel jsem že spadnu z toho stolu. Jinak je pan pelikán moc milý (jako téměř všichni tady) mladý muž a možná na starý kolena přijdu na chuť masážím. Prima jsem si popovídali. A říkal jsem mu, že je strašně fajn vidět, jak se tu všichni snaží. A on povídal, že je to tím, že všichni chtějí vidět to zlepšení toho pacienta, kterého mají na starost. Tak to by asi mohla být pravda.

Tedy přátelé, buď to tady nikdo nečte, nebo to čte nepozorně, nebo je vám to úplně šumák. Od rána mám u dnešního příspěvku den pátý. Ale ten byl včera. Dnes už je to den šestý. Teď máme 17:33. A nikdo si toho nevšimne. Nikdo mi nenapíše -troubo nauč se aspoň počítat, když už to tvoje psaní stojí za starou bačkoru. Nic. To je tedy pěkné. A obávám se, že to mnohé vypovídá o čtenářstvu. Pokud tedy nějací čtenářové jsou. No, teď už se tam vracet a koukat nemusíte. Už jsem si to opravil :p

Tak a teď se ukažte milánkové…

No, jinak po masáži byl Drak, to už je taková klasika, pak chvilku pauza a pak vířivka. Jako vždy super. Z vířivky rovnou na večeři, maso s bramborem, vcelku dobré, a tady bych se na chvíli zdržel. Myslím jako u jídla. Je tady v nemocnici přeci jen převaha starších občanů. Já jsem sice také již věku pokročilého, ale tihle jsou ještě pokročilejší. Spousta z nich je poměrně drobných postav. A porce jídla jsou zde poctivé, téměř pokaždé trochu nechávám. Ač nerad plýtvám, tohle se prostě sníst nedá. A tady se k tomu dostáváme. Když mám chvilku času a nemusím po jídle sypat někam na proceduru, chvilku po jídle posedím a koukám. Drtivá většina těch věku pokročilejších bezproblémů všechno slupnou a mnohdy si jdou ještě přidat. A když to spucují, přesunou se vedle do kavárny na kávu s dortíkem, až dvěma. Ne že bych jim to nepřál, ale nechápu kam to dávají. Nemluvě o cenách těch dortíku. Protože podle cen ve zdejší kavárně nejsme v Berounské nemocnici, ale na Staromáku v Praze. Ale třeba mají nějakou důchodcovskou slevu, jako v tramvaji. Asi to budu muset prozkoumat….

24.3.2026 – den sedmý…

Tak tedy krásné dobré ráno. Tak nevím, jestli je to náhoda, ale dnes jsem po ránu o něco málo méně rozlámaný. Tak buď si tělo začíná zvykat, nebo je to náhoda… Uvidíme. Snídaně dnes ve stylu zdravé stravování. Bílý jogurt, corny rohlík, flora, marmeláda a mandarinka. Aspoň že k tomu byla ta marmeláda a bylo ty semínka čím ochutit. Za chvíli vyrážím do tělocvičny a pak mám pana fyzio. Tam se vždycky napůl těším a napůl bojím 🙂

Jinak k anketě výše. Sice zatím vítězí „No jistě“, ale jen tři hlasy? To jako fakt? To tedy nemám moc velkou čtenářskou základnu… Jdu raději cvičit.

Tam máme po obědě a v anketě už čtyři hlasy. Docela by mě zajímalo, kdo hlasoval. Mám statistiky návštěvnosti, ale z toho zjistím prd. Ale napíšu vám o tom něco třeba večer.

Teď k akcím zde. Ráno jsem měl tělocvičnu. Tam se musíme u vchodu čipnout náramkem, který jsme vyfasovali na příjmu. Nad čtečkou je obrazovka, kde se ukáže jméno a na co jde. Vedle ještě stojí aktuální cvičitelka a kontroluje si v sešítku jména. Už jsem tam po několikáté, tak vím co dělat. Mávnu rukou u čtečky, lehce drknu do monitoru… a všechno zhaslo… Jejda. Tak jsme to společně nahodili, ale čtečka už nenačítala a cvičitelka tam tak musela všechny zadat ručně. Čekal jsem, že mi to pak dá v tělocvičně sežrat, ale kupodivu ne. Při odchodu restartovala systém. No co, mají to mít pořádně zabezpečené…

Pak jsem šel za panem fyzio a na elektrické lůžko. A jelikož pan fyzio je hlava mazaná, napadlo ho, že když to funguje na stehno, mohlo by to fungovat i na kotník.

A jak vymyslel, tak udělal. Takže jsem si dal nejdřív elektriku do stehna a pak do kotníku. A jelikož je vytížen, naučil to jednu kolegyni a od příště už mám chodit k ní.

No, nejsem si jist jak moc to zafungovalo, ale bylo to poprvé, tak uvidíme. Nu a potom jsme konečně vyrazili do tajuplného čtvrtého patra…

Je tam slušně vybavené fitko. Samozřejmě bez činek, většinou jsou tam stroje, aby si chromajzlíci neublížili. Takže jsem byl posazen nejprve na rotoped. Bylo mi nejprve vysvětleno jak nasednout, abych nezatěžoval operovanou nohu a jak opatrně zkusit otočit šlapkami tam a zpět a vyzkoušet zda to jde. Nasedl jsem, protočil a řekl že je vše OK. A on, že prý jsem první inteligentní člověk po asi dvou letech. Prý na to všichni lezou jako opice a pak ani nevědí jako protočit pedály. Beru to jako pochvalu.

Pak mi ukázal na jaké další stroje můžu a jak je správně nasadit a používat. Ono je to všechno ovládané elektronicky, přes dotykové obrazovky. Achjo, kde je konec klasickým analogovým posilovnám… No nic. Pak mě tam nechal a ať si dám na začátek aspoň chvíli rotoped. A že pak sem už můžu sám kdykoliv. Vydržel jsme tam šlapat až než mě vyhodily, že je oběd.

A tak jsem šel na oběd. Měl jsem guláš s bramboráčky. Já bramboráky nerad, ale tady jsem to risknul a doufal že budou malé a pořádně propečené. A byly. Druhá možnost byl nějaký burgur bůh ví s čím. Tak jsem raději risknul ty bramboráčky. A trefil jsme to, guláš byl vynikající. Tak teď spokojeně zažívám, přemýšlím jestli si mám dát čokoládovou tyčinku, nebo nemám a píšu sem, zřejmě jen pro čtyři čtenáře, nesmysly… Možná bych se nad sebou měl zamyslet…

Také hledám jaký ponorný mixér koupit, když se náš dlouholetý filips odporoučel do věčných lovišť. A také se snažím hledat informace o postupu po dopravní nehodě, když to bude klasifikováno jako těžké ublížení na zdraví a půjde to k soudu. A všude akorát nabídky na právní zastoupení a že je rozhodně lepší si na to vzít právníka… Hmm, jelikož tomu rozumím jako husa jaderné fyzice, tak asi budu muset…

No a za chvíli mě čeká starý dobrý Drak a pak vířivka. A jelikož mezi Drakem a vířivkou ma něco času, zajdu si do čtvrtého patra do fitka. Už můžu, hurá.

Tak jsem byl v tělocvičně. Před tím samozřejmě na Drakovi, ale to ani nemá cenu psát, to už je klasika. A doufám, že se zítra budu hýbat. Nejprve jsem si dal rotoped. Odpor zatím na čtyřku, a deset minut dle doporučení fyzio, a postupně přidávat.

Pak nějaký stroj na horní polovinu těla. V podstatě stejnýpohyb jako šlapání, jen rukama. Odpor se tam nastavuje ve watech, furt se mi to zdálo lehké, tak jsem knoflík přidržel a najednou tam 250… tak jsme se pokorně vrátil na 75. Na poprvé a po dlouhé době raději opatrně.

A nakonec na snožování a roznožování. Na snožku mám pět kilo a v pohodě a na roznožku 3 kila a mám co dělat. Holt postupně a kyčel nesmí bolet moc. Ale je strašně osvěžující, že konečně můžu něco dělat. Tak počítám, že tam budu chodit častěji, i třeba jen na chvíli. Jen si musím brát ručník a Lucku jsem poprosil, ať mi vezme šátek… Všechno pěkně s výhledem, jen odpoledne je tam poněkud tepleji díky sluníčku. Ale aspoň jsem si ho užil, podle předpovědi ho hned tak neuvidíme. Až tam nebude tolik lidí, zkusím to vyfotit celkově. Je to moc pěkná tělocvična a mají tam některé věci o kterých nemám ani tušení k čemu to je. Snad tam někdy někoho uvidím. No a za chvíli do vířivky a pak možná návštěva.

Tak. Vířivka proběhla. Návštěva proběhla. Ženuška moje milovaná mi přinesla nejen fusekle a šátek, ale taky něco na zub. Z čehož usuzuji, že ze mě opravdu chce mít kouli. Otázka je, z jakého důvodu. Mohl bych na to téma vyvěsit anketu, když už jsem se to včera naučil… No, nebo raději ne… Každopádně děkuji miláčku a samozřejmě, že to všechno sežeru…

No, když jsme u té ankety. Je to 24 hodin a máme čtyři hlasy. Ano, slyšíte správně, čtyři hlasy. Chápete, že to znamená, že to čtou čtyři lidi? Kamarád Kapitán tvrdí, ať píšu dál. A že cituji „…Stejně si myslím, že ostatní jen byli líní…“. No, já ti kapitáne děkuji za slova útěchy, ale obávám se, že ač jsi kapitán, tentokrát pravdu nemáš.

No nic. Mám tady na webu statistiky. Tedy vidím, kolik lidí se sem podívá. Třeba. A u každého vidím jakým systémem a prohlížečem sem leze. A také to ukazuje lokaci, odkud sem dotyčný přistupuje, podle IP adresy. A to je docela prča. Že sem občas vleze někdo z ameriky je normálka. Zpravidla to bývají automaty, které zkouší prolomitelnost a zneužitelnost konkrétního webu. To se vcelku dobře pozná už podle toho, že systém je Linux. Pak tu máme česko. Podle času se dá třeba dovodit, která z návštěv je moje žena. Vidím v kolik přidala komentář a ve stejný čas vidím přístup z iPhonu z prohlížeče Safari a IP adresa je pražská. Tam je to jasné. Jelikož náš provider má sídlo v Praze a je pro nej příliš složité, delegovat bloky IP adres na regiony. Ale ukazuje se mi tu přístup třeba z ostravy. A zjistil jsem, že je to Babička ze zahradního města. Jelikož její provider je z ostravy. Maminka se připojuje z Chřibské, ale IP ukazuje ma Most. To je taky mazec. Tak a teď nevím co jsem tím chtěl říci… Asi že je v tom všem pěkné bordel a celé statistiky jsou úplně k prdu… Hmm, toliko technické okénko. A s touto bombou dnes končíme.

Tak a to je vše přátelé, tády dády dááá.

25.3.2026 – den osmý…

Dobré ráno, milá vráno…

Tak dnes máme veselo hned po ránu. Opustil nás spolubydlící David. To je trochu škoda, byl fajn a byl to srandista. Čert ví, koho nafasujeme místo něj. Teda teď koukám na to co jsem napsal… Ne, neumřel. Jen má odkrouceno a je propuštěn domů. No, a sanitku má objednanou na 7:00 – 10:00, podle vytíženosti. Ale pokoj má opustit do 8:00, tak jsme si z něj dělali srandu, že bude venku a bude to mít jako poslední Krio. To je nějaká procedura, kdy si na ránu foukají ledový vzduch, já to nemám, tak nevím přesně. Před sedmou vyrazil na cigaretku a za chvíli byl zpět a že už tu je sanitka. Za ním vstoupili do pokoje tři pánové a sotva se vešli. Jeden se regulérně musel sklonit, protože neprošel futrama. Přísahám, že nekecám. Já na ně koukám a povídám – Ty, davide, seš si jistej, že jedeš domů? Tohle vypadá, že došlo k nějaké a chybě a pánové za chvíli vytáhnou svěrací kazajku… Tak prej ne, že jdou pomoct s taškama. No a nakonec pánové se sanitkou odjeli sami, jelikož tu není žádnej doktor a David nemá vypsanou propouštěcí zprávu… 🙂

Tak Davidovi objednali oběd, jelikož nejsou sanitky. Já mu říkal ať si v klidu rozestele a vybalí 🙂

A nakonec sanitka možná kolem jedné. Tak si vzal raději taxi. Jede do prahy… Když tu byl ráno pan doktor na vizitě, tak řek jen – já jsem vám včera zapomněl napsat propouštěcí zprávu, to se omlouvám. Hmm. Ještě že to mám domu relativně kousek…

Ráno tělocvična, tentokrát jsem nic nerozbil a pak elektrika. Už to mám dokonce dvakrát. Jednou na stehenní biceps a jednou na kotník. Je to docela mazec, nožka dostává zabrat. A to ještě netuší, že se chystám do tělocvičny. Jen víc a houšť… 🙂

Tak proběhla primářská vizita. Dnes byla paní primářka a ta byla akční. Ne jako minule, kdy sem primář nakoukl, poslech si něco od doktora a zase šel. Tahle přišla, představil se, ptala se, popovídala,… Trochu jinej přístup.

Žena mi v noci poslala obrázek, že prý jestli se tam někdy ještě podíváme.

Vzhledem k tomu, že je to moje zamilované místo, tak určitě. A těch pět čtenářů, co se zatím přiznalo, že to tady čtou, můžou hádat kde to je. A jelikož tam toho není moc vidět a stejně to nikdo neuhodne, tak vyhlašuji, že kdo se trefí vyhrává Fidorku. A barvu si může vybrat. Ať nežeru. Tak.

To byl takový mezivstup. Po vizitě jsem se usadil s počítačem a s tím, že mám do oběda padla a říkám si, že bych mohl před jídlem na chvíli do tělocvičny. Najednou se otevřou a můj pan fyzio. Napíšu to jako správný spisovatel. Okoukal jsem to v knihách.

„Tak co je? Jdeme cvičit.“ Povídá pan fyzio.

Překvapeně na nej hledím… „Ale já Vás nemám v rozpisu…?“

„To nevadí, stejně jdeme cvičit.“ S úsměvem odvětí.

Hrabu se z postele. „Tak jo, už běžím. Ale stejně Vás tam nemám“.

„Já vím, to je kvůli vizitě, počkám na vás.“

A tak jsem šel. V půlce chodby je odbočka schodiště .

„Už jsme spolu byli na schodech?“ Táže se pan fyzio.

„Nebyli, ale doma po nich už chodím.“

„Tak mi to ukážete“. Otevřel dveře na schodiště a seběhl dolů.

Sešel jsem za ním dolů a pak zase nahoru.

„Tak dobrý“ povídá „Kdyby hořelo, můžete utéct“. Srandista…

Pak jsme šli do tělocvičny a tam nacvičovali správné položení nohy při chůzi, neb jak pravil, noha to za tu dobu zapomněla…

Pak jsem šel na oběd a střídavě se naháníme s prací. Tak jsem zvědav, co se zase děje…

Tak v práci vcelku dobrý. Jenom taková NeverEnding Story o uschlém akátu na našem pozemku a nemožnosti jeho pokácení…

Když už jsme u té práce, slíbil jsem že něco napíšu. Naše přísná paní knihovnice občas zavítá ke mě do kanclu, protože ví, že tam mám ledničku (tu co jsem ukradl z vrátnice). A občas si tam dá svačinu a velmi dobře ví, že tam bývá občas něco na zub. Jak se ukázalo, má dokonce větší přehled o obsahu lednice, než já. Nu a tato přísná paní knihovnice mi dnes napsala, že tam mám cabanosky a že jim končí spotřební lhůta (jen aby…) a jestli by je mohla spráskat (to jsou její slova). Před tím mi neopomněla pochválit tento blog, jak se pěkně čte, aby si to pojistila. Věřil bych to komukoliv, ale ne profesionální knihovnici… A protože jsem ve skrytu duše dobrák, přišel jsem o cabanosky. Tedy vlastně Matěj o ně přišel. Ty tam byli pro něj, když byl se mnou v práci a nějak na ně nedošlo… Pro Maťu, až to bude večer s mamčou číst, cabanosky jsou ty tvé oblíbené salámky. Ale neboj, já ti to vynahradím. 🙂

Tak, to jsem musel napsat. Přísnou paní knihovnici jsem varoval, že to sem dám. Holt tvůrčí krize, nevím co psát a tak je třeba náměty sbírat kde se dá. A ona, že se těší, že bude slavná. Vzhledem k tomu, že to čte pět lidí, tak asi ne zas tak moc. No, má co chtěla. Přísná paní knihovnice jedna… Tak.

Jo, ještě jedna věc. Mé další dvě kolegyně se rozhodly opravit vrzající židli. Jsou to holky šikovné a tak odhalily, že je třeba někde cosi promazat. Škoda jen, že na to použily speciální olej na zámkové vložky… A další kolegyně je hned práskla, že to teď vrže ještě víc… Tak a teď už se do té práce fakt vrátit nemůžu… Jenže holt ta tvůrčí krize…

Tak jsem pomluvil koho se dalo a můžeme pokračovat v krasojízdě. Co dál… po obědě jsem si dal kamaráda draka a pokusil jsem se ho znovu a lépe vyfotit. No dobře, je to další finta. Když nemáš co psát, zaplácej to obrázkama…

A pak jsem zase vyjel tajným výtahem do tajného čtvrtého patra, určeného pouze zasvěceným. To je zase blábol… No nic. A tam jsem nejprve drandil na rotopedu a pak jsem šel na různé cvičící stroje. A pak zase rotoped. Dnes už jsem si dal všechny stroje, co mi pan fyzio dovolil a příště prozkoumám ty co mi nedovolil. A že jich tam je. Hehe.

Samozřejmě se jedná primárně o stroje na nohy. Ty potřebuju nejen posílit, ale tu levou hlavně znovu naučit správným pohybům a poloze. A to je často horší než samotné posilování.

Takže klasické tlaky na nohy a pak takovou nápodobu chůze do schodů. Tak cvičím a snažím se.

Proč o té tělocvičně tolik píšu? No, ono je to pro mě hrozně osvobozující, moct konečně něco dělat. Něco jiného je cvičit pod dohledem cvičitele a něco úplně jiného je jít si zacvičit kdy a co chci. Těžko se to vysvětluje. Ale po několika měsících nemožnosti se pořádně hýbat je tohle super. Před nehodou jsem měl pohybu vcelku dost a pak najednou šmitec. A ono to fakt chybí.

Anketa je stále sice pro pokračování, nicméně stále pět hlasů. Má trochu pocit, že vím o více lidech, co tvrdí že to čtou. Tak buď se styděj, nebo kecaj. A pak tu máme druhý extrém. Jsou zde lidé, no dobře člověk, který zřejmě skutečně čte pravidelně. To je sice obdivuhodné, ale on ještě navíc vyhrožuje. Takže pro pana Kapitána – toto je nezávislé periodikum a jako takové neustoupí ze svých zásad. A to ani pod pohrůžkou násilím, či dokonce předáním tajných informací mladším generacím o možnostech psychické likvidace učitelů. Tak. Čeho všeho jsou dnes lidé (člověk) schopni pro Fidorku…

Tak abych trochu zlehčil situaci, rozhodl jsem pro nápovědu. Tak tedy – je to v českých horách. V horách, kde jsem v mládí trávil poměrně dost času. Dokonce jsem tam chodil chvíli do školy. Tím by mělo být většině vše jasné. Ovšem konkrétní místo… Je tam les, soutěska, voda. Jde se tam z města, které je známé tragickou událostí z roku 1916. S jedním kamarádem nás tam jednou málem smetla velká voda. A je tam krásně. Hehehe. Tak se ukažte, chytráci.

Jinak jsem po pravdě čekal nějaké uznání za včerejší originální ukončení blogu. Tak nic a dneska teda taky nic. Tak.

A mě to nedá… Tak dobrou.

26.3.2026… Den devátý…

Dobré ránko všem. Tak jsem dnes přišel od dalšího spolubydlícího. Tentokrát to všechno proběhlo bleskově, měl vlastní odvoz, takže žádné sranda. No a hned jsem dostali nového nocležníka. Vypadá na úplného ležáka a navíc je asi lehce mimo. Tak s tím si asi moc srandy neužijeme. Aspoň že ten včerejší se zdá být fajn.

Jinak není zatím moc co psát. Anketa je stále na pěti, takže více čtenářů asi fakt nemám. Hádanka taky žádný velký úspěch, máme tam dvě odpovědi z toho jednu značně neurčitou. Tak já nevím co s vámi. Ještě to přes den nechám a pak anketu a hádanku ukončím. Možná zkusím vymyslet něco nového, uvidíme.

Teď mám po tělocvičně a musím říct že to dnes bylo moc příjemné protažení. Za chvíli elektro a fyzio. To mi zase dá… Po obědě zase draka a pak vířivku. Tu mám dnes dřív, ale zkusím před ní stihnout tělocvičnu. Mohl bych samozřejmě až po ní, ale je fajn si tam nechat probublávat svaly po cvičení. Navíc plánuju, že bych se pak šel trošku projít ven. Obejdu si parčík a tak. Třeba tam dostanu nápad co psát, protože dneska fakt nějak nevím. Což je asi vidět…

Elektro klasika, fyzio dá se říci taky klasika. Ten mi zase dal. Ufff. Ale jen houšť a větší kapky. Pak oběd, pak jsem se zakecal v jídelně, takže pak rovnou na draka a pak zpátky dolů do pokoje, připravit věci na bublání do pytlíku na záda a hurá do čtvrtého patra.

A konečně jsem vám vyfotil tu poslední z mašinek, co mám povoleno. Točí se tam rukama a není to úplně k ničemu. Ale stejně se podívám ještě dál do posilovny, co tam mají a co bych tak asi mohl…

Lucka vzala naše vozítko na pravidelný servis. A protože se potřebuje pohybovat a vzít Máťu na hokej, zapůjčila si náhradní vůz. Tiše závidím, protože přesně tohle vozítko bych si rád projel a vyzkoušel. Nu co už.

Lepší fotku nemám. Chtěl jsem fotku celého a vozu a mám tohle… Hmm. Tak aspoň něco. Ale dle mého je to moc hezké auto a ta modrá mu sluší. Rozhodně se nedá přehlédnout 🙂

Tak a teď koukám a zírám. Anketa. Sedm, celých sedm hlasů a všechny pro pokračování. Takže já mám sedm čtenářů. No to už je skoro dav. Možná tomu pomohlo to moje včerejší „pozurážení“ všech okolo. Ono se to říká, že lidi dneska chtějí krev a násilí. Když já nevím. Tohle je seriózní periodikum a ne nějaké bulvár… No, uvidíme.

K hádance. Vítěze máme už od včerejšího večera. Nicméně nechal jsem to ještě chvíli bez vyhlášení. Takže vítěz je maminka, uznávám, že měla trochu výhodu, ale co už, je to maminka. Takže má u mě červenou Fidorku. Na druhém místě se umístil pan Kapitán. Sice neodhalil přesné místo, ale směr měl dobrej. Takže má u mě modrou Fidorku. No a na třetím místě se umístila Přísná Paní Knihovnice. Přes několik nápověd bohužel nebyla schopna dopátrati se správného místa… A to je prosím Jizeračka. Tedy jezdí do těchto krásných hor spoustu let a má tam dokonce chalupu. Teď si říkám, to je dobře zabezpečená knihovnice, s chalupou v jizerách…Asi jsem se minul povoláním. A koukám, že si ještě vyskakuje v komentářích. Hmm. A to jsem ji chtěl ocenit cenou útěchy. Což je překvapivě Fidorka. A možná i vlastního výběru. No, tak si ještě rozmyslíme…. Pak tu máme cenu mimo pořadí. A sice pro Ochechuli Mořskou. Za účast a za snahu. Jen nevím, kdo to je. Protože jediný koho znám, kdo jde po bílých fidorkách, jsem já a mů syn… Možná bych mohl vyhlásit hádanku, kdo je Ochechule Mořská. Já znám jen jednu a nějak nevím, nevím.

Takže, pokud z Desné vyrazíte směrem na sever po červené turistické značce, dorazíte k přehradě Souš. Ale ta cesta vede podél vodopádů na Černé Desné. Je to krásná cesta a vřele doporučuji vynahradit si na cestu klidně celý den a nedržet se jen stezky. Jsou tam úžasná zákoutí, kde se dá slézt k vodě a z cesty tam není vůbec vidět. V létě se dá na některých místech koupat s slunit se na kamenech. A někdy v dubnu (přesné datum určitě půjde najít) se přehrada upouští. A to je docela zážitek vidět. Obvzláště, když to nevíte a náhodou se trefíte. A jdete se vyčurat. A samozřejmě kam jinam, než do vody… A říkáte si co to je za hukot, takový proud zase nemám… A najednou jste po kolena vodě… Jo, to jsou zážitky. No, každopádně mohu doporučit. A stejně si furt nejsem jistej tou Ochechulí… Hrome.

Tekoucí voda, klacek, špagát a šiška. A o zábavu na půl dne postaráno. Mimochodem to je samozřejmě Černá Desná, abychom byli k tématu.

Mno… jinak klasika. Odpoledne vířivka, pak večeře, pak mi Lucka přinesla nějaké oblečení, pak jsem je šel doprovodit a pak jsem ještě kecal s chlapama venku. Domluvil jsem si s nima, že se půjdem projít, že bych rád vystrčil čumák ven. Jenže oni moc nechodě, jen žvaněj. Příště jdu sám.

A to je pro dnešek vše. A dneska žádný obrázek, protože mě nenapadá jaký… Tak dobrou s kobrou.

27.3.2026 – den desátý…

Už je ráno, už je ráno, ja to vidím já to vím, slunce svítí na komín….

Přeji krásné dobré ráno, pokud jste měli budík na 6:00, tak šupky hupky z pelíšku, za chvíli je sedm….

Od včerejška překvapivě nic nového. V noci jsem spal. Nový pan spolubydlící sice moc nekomunikuje, ale před pátou ráno si začal pouštět videa na telefonu. Nahlas. Kdo by to do něj řekl. Myslím že tak mimo nebude, ale jen to dělá. Mimochodem k tomu spaní, každý fyzioterapeut říká, že z jejich pohledu je nemocniční polohovací lůžko to nejhorší na spaní, co může být. Vtipné. To je to hledání polohy, kde to bolí co nejméně, jak říkával bývalý spolubydlící pře spaním…. Za chvíli snad snídaně, pokud dorazí a potom tělocvična. Včera tam byla nová slečna a ta nás teda protáhla moc pěkně, tak uvidíme kdo bude dnes.

Co psát… Tak prásknu ženu. Odjíždí dnes ráno do Olomouce. Nebo do Holomóca, aby to bylo po jejich. A abych ukázal, jak jsem jazykově vzdělán. Jede tam s kámoškou Martinou (ona je tam někde od Holomóca a umí fantastické buchty, mimochodem), udělat si odpočinkový weekend. Jedou vlakem Českých drah a mají pocit že dojedou. A dokonce snad i včas. Tak jim držme palce. Jedou tam na nějaký pletací veletrhu, tak jen doufám, že se mi tam s někým nezaplete. Hmm. Velmi vtipné, že? Ne, jen ať si to děvčata užijou a třeba mi napíšou nějakou vtipnou, nebo i nevtipnou, příhodu. A já jí tady zase vyžvaním. Protože co jiného sem mám pořád dávat. Tak hezký výlet, holky. A všem úspěšný den.

A Ochechule se stále neodhalila… Hmm…

Tak máme odpoledne. No, co je nového. Dnes jsem neměl svého pana fyzio, musel někam běžet. Přišla si pro mě taková mladá, mile se usmívající slečna. Tak jsem si říkal, aspoň nebudu zničenej, jako vždycky. Ó jak jsem se mýlil… Slečna se zeptala, co tak děláme s mým panem fyzio. Tak povídám, že pokaždé něco jiného. A ona, noho, on furt něco vymýšlí. Tak pojedem podle mého. Začalo to nevinně. Koulím chodidlem ostnatý gumový míček. Pak jsem se měl položit na lehátko, tak jí vyprávím, že mi pan fyzio poutal ruku k topení. Tak to neprošlo, slečna si mě nepřipoutala… Začala kroutit nohou. Tou mojí samozřejmě. A chtěla abych s ní kroutil podle ní. Uff… Skoro bych řekl, zlatej můj pan fyzio… Akorát slečna byla rozhodně hezčí…

No, pak se mi přiznala Ochechule Mořská kdo je. Tak už to vím. Ale neuhodl jsem, tak nemám bílou Fidorku. Achjo. Ale za to mě možná přijede v neděli navštívit. Další novinka je, že se budu stěhovat. Ženuška mi zařídila pokoj jen pro mě. Což je fajn. Popravdě se tu začínám bát. Ten nový pán na mě pořád kouká. Když ležím a píšu, kouká na mě. Když jdu do koupelny, ke skříni, ke stolu, furt mě sleduje. On je skoro pořád otočenej směrem ke mě. V noci jsem se probudil a ono je tu z venku docela světlo a on zase kouká na mě… Když se s ním pokouším zapříst rozhovor, tak moc nereaguje a jen kouká. Přitom se sestřičkama mluví. Tak jsem rád, že půjdu jinam.

Za chvíli razím na masáž, pak skočím do posilovny a pak vířivka. Jo posilovna. Včera tam dorazili pánové, s kterými si tu občas povídám. Jsou trochu vypravěči a strašně užvanění. Viz včerejší pokus o procházku. No a ten jeden nemohl cvičit, jelikož mu vyndali stehy, tak jen seděl vedle, povídali jsme a ja při tom cvičil. Pak k nám došel ten druhej, co už docvičil a kecali jsem tam všichni. Ale já furt cvičil. Za chvíli tam přišla paní cvičitelka co tam pomáhá klientům. Pomáhala vedla nás nějaké paní a povídá, že tam víc žvaníme, než cvičíme a co že to jako má být. Tak jsem se jí snažil vysvětlit, že já cvičím a oni mne psychicky podporují. Neprošlo to a tak jsme tam dostali tak z legrace sprdunk. No a když jsem odcházel, přišel nějaký pán a téhle paní tam na recepci dal dvoje medvídky. Povídám a hele, úplatky. A ona že ano, takhle se to dělá a máme si vzít příklad. Tak jsem pro tu srandu koupil pytlíček medvídků a pokud tam bude, tak jí je dám. Pokud tam nebude, tak je sežeru. Tak.

Máme po masáži, po cvičení, po vířivce i po večeři. Masáž peklo. tentokrát jsem měl pana Kosa. Já nechápu, jak je možný, že masér vždycky ví kde to nejvíc bolí. Přejíždí rukou po noze a najednou někde zmáčkne, tady to bolí, že? Ne asi. Já se po zádech na lehátku sunu dál, on přejede kousek dál a zase zmáčkne a tady taky, že? To už se lopatkama snažím lehátkem prohrabat na zem… A takhle je to celou dobu. Já věděl proč jsem životě na žádnou masáž nešel… K večeři kuřecí paela. Paelu jsem měl a vypadala úplně jinak. Tohle bylo takové suché rizoto. Ado oběd by výbornej. Nejdřív polévka. Taková průhledná, červená a plavaly v tom zelené kousky něčeho neidentifikovatelného. No, nejsem žádnej posera a netrpím předsudky, tak jsem v tom opatrně smočil jazýček. A ono to bylo chutné. Ba dokonce velice. Pak jsem se koukl na rozpis a prý rajčatová s pórkem a já nevím čím ještě. No a jako druhý chod řízek s kaší. A řízek byl skutečně přes půl talíře a ač to bylo z kuřecích prsou, byl krásně šťavnatý a měkký. Fakt tu nevaří zle.

Zase jsem dostal nový rozpis procedur. To jako kvůli stěhování? Netuším. A jsou tam jen nepatrné změny. Pak tady byla poptávka po nějaké další hádance. Hlavně tedy od Přísné Paní Knihovnice. Tak ať mám pokoj…

Vzhledem k tomu, jak je to jednoduché, vyhrává prostě ten, kdo to první napíše do komentářů. Cenu si ještě rozmyslím. Tak to bychom měli a můžeme pro tentokrát skončit. Musím si ještě sbalit na zítřejší stěhování. A abyste neřekli, že dnes žádný obrázek, jeden tu mám. A netýká se ani tak spaní, jako spíš vstávání. A když je zítra ta sobota….

28.3.2026 – den jedenáctý…

Když jsem se ráno probudil, podíval jsem se na ruce, na nohy, byl jsem vyspalý do růžova.

Dobré ránko všem mým věrným, sedmi čtenářům. Věta výše by mohla být další hádankou. Kdo, případně kde, tuto slavnou větu pronesl. Sem zvědav, zda se někdo chytne. Ha. Jelikož včerejší hádanka vám, zdá se, dává poněkud zabrat. Domníval jsem se, že to bude snadné a přiznávám že jsem sázel na Přísnou Paní Knihovnici. Případně na pana Kapitána. Oba to zkusili a oba špatně.

Tak máte nápovědu. Samozřejmě se ozvala má žena. Ale ta má výhodu, že ví kde jsme byli. Tak tuhle fotku jsem na poprvé dávat nechtě, jelikož jsem si říkal, že to bude moc snadné. Tak uvidíme.

Píše mi žena. Ona je v té Holomóci s kámoškou. Nejsem si jist co a jak moc tam popíjejí. Já tam byl jednou na vánočních trzích. A zaujalo mě tam, že každý druhý stánek byl s punčem a po každé trochu jiným. Nic proti tomu. Ale říkám si, jestli to tak trochu nevypovídá o místních zvycích a způsobu života. Žena mi totiž píše, že včera byly na solární louce. Nevím co přesně si pod tím představit, to jako louka se solárníma panelama? Obávám se, že na povlování se na louce je ještě poměrně chladno. Slovy klasika – meze jsou ještě studené. No a večer jim bylo špatně a rozbily skleničku… Tam to musí vypadat. Jsem zvědav, v jaké stavu je děvčata vrátí a jak dlouho se z toho výletu bydou dávat dohromady. Na druhu stranu, ať si užijí a pokud je nepřivezou policajti, tak dobrý.

Po cestě z vířivky mi povídá sestra, až mi zavolají, tak vás přestěhujem, zatím klid. Tak dojdu do pokoje, otevřu skříň a už je tu zase sestra a stěhuje se. To byl fofr. Ještě že jsem se včera večer sbalil. No a tak jsem v novém.

Nevypadá to vůbec špatně a ještě je tady obrovská terasa. Pokud někdo pojedete kolem, vemte gril. Tady to bude pecka párty. Děkuji ženuško, zajistila jsi to báječně. Snad mě neklepne, až budu na konci platit…. Jo a zjistil jsem, že přímo naproti bydlí ten můj ukecanej známej.

Tak máme jednak po obědě, ale hlavně máme vítěze hádanky. Ano, je to Milánský dóm a jako první jej odhalila Pája. Takže srdečně gratuluju a zajisté gratulují (a závidí) i všech sedm čtenářů. A jako vítěz máš právo volby – jakou barvu Fidorky?

Už jsem tu možná zmiňoval, že schody ze suterénu do přízemí mají jisté samolepky.

Je mi jasné, že to jde špatně přečíst, tak vám to přepíšu.

1. schod – Hurá po schodech nahoru, máš navíc než na vodu. 0,00 kj

3. schod – Pojď do toho. 0.84 kj

5. schod – Jen tak dál, krok za krokem. 1,68 kj

7. schod – Nevzdávej to, ještě chvilku a zvedneš i činku. 2,52 kj

9. schod – Právě jsi spali malou sklenku vody s citrónem. Perfektní. 3,36 kj

11. schod – První meta! Můžeš si dát malý šálek rozpustné kávy bez mléka a cukru. 4,20 kj

13. schod – Ovocný čaj bez cukru je taky fajn, ale přidej! 5,04 kj

Druhá část schodiště:

1. schod – Skvělé! Dej si lžičku bílého jogurtu 0% tuku. 6,30 kj

3. schod – Jsi skoro tam. Dej si pár kuliček červeného rybízu. 7,14 kj

5. schod – Odměň se espressem bez mléka a cukru. Právě jsi ho spálil. 7,98 kj

7. schod – Ukousni červené jablíčko. 8,82 kj

9. schod – Výborně! Právě jsi spálil tři plátky salátové okurky. 9,96 kj

A aby to bylo ještě vtipnější, tak to schodiště končí přímo u kuchyně. Skutečně motivační. Ale chodím tam pořád a pořád se u toho směju 🙂

Máme odpoledne, spíš podvečer a musím uvést nějaké věci na pravou míru. Protože žena už se vrací a dostal bych po papuli… Tak tedy solární louka. Nejde o žádné povalování se na louce po solárním panelem. Skoro.

Jde o takovouhle místnost, kde je něco jako pitevní stůl, ale trochu ergonomickej a vyhřejvanej, aby to bylo pohodlnější. No a ze stropu na vás svítí umělé slunce. A vy se tam tak povalujete a představujete si, že jste na louce. Výhoda oproti reálu je ta, že po vás nelezou brouci a nekousne vás krtek do zadnice, že jste mu rozlehli hromádku. Nu, proč ne. Podle gusta každého soudruha, že?

Žena se vrací s kámoškou z Holomóca a jedou Pendolinem. Mělo jen asi 16 minut zpoždění, dost drncá, ale mají dobrou polévku. A většinu cesty pouze edge připojení. Toliko poznatky, které se ke mě dostaly. I přes to málo se mi zdá, že ještě máme co dohánět.

Zato paní kamarádka byla sdílná až moc. Prý když mi loni na podzim přála k narozeninám, že jsem blíže a blíže důchodcovské slevě, tak nemyslela ZTP, ale tu důchodcovskou. Tak jsem jí řekl, že to dám na blog, ať každý vidí, jací lidé tam vod Holomóca jsou. Tak a má to.

Koukám, že začínám pomlouvat takže by se mi mohla zvednut návštěvnost. Uvidíme.

Teď jsem zjistil, že mám i lednici. Sice do ní nemám co dát, ale mám ji. Jo tak mám. Dal jsem tam tavenej „sejra“ od večeře. Počká tam na Lucku…

Ovšem na to, kde se rozsvěcí světlo nad postelí, jsem se musel zeptat. Je tam takovej ovladač, se spoustou tlačítek. Některé má být na zavolání sestry na pomoc. Nevím které, znám jen ty dvě na světlo. Navíc jsou děsně mrňavá, tak musím dávat bacha. Což ovšem za tmy půjde dost blbě…

Jo, pokud to náhodou nevíte, tak se v noci posouvá čas. Dopředu, takže budeme vstávat ještě o hodina dřív. Tak mě napadá, že ten můj včerejší obrázek na dobrou noc, byl skoro prorockej… No nic. Jdu se projít ven a možná sem pak ještě nějakou důležitou zprávu hodím.

No neříkal jsem to. Jen někoho pomluvím a zase mám o čtenáře víc. Ano vážení, už je vás osm. Magické číslo. To je neuvěřitelné.

Tak ještě tu mám něco pro kamaráda Bubáka. Bubáku, když budeš mít chvilku, stav se. Mám tu pro tebe autobus. Fakt, nekecám.

Je tu taková plocha na trénování chůze po různém povrchu. Včetně schodů. A včetně schodů do autobusu. Přijde mi to geniální.

Ještě jsem vám chtěl ukázat, jak trávím poobědovou pauzu.

Na terase s knížkou na sluníčku. Skoro bych se bál, že se spálím.

29.3.2026 – den dvanáctý…

Tak tedy dobré ráno všem o hodinu dřív… Mimochodem je 6:34 letního času, takže vlastně 5:34 toho včerejšího… Kdo tyhle blbosti vymýšlí…?

Tak jsem se dočetl, že zrušení letního a zimního se nepodařilo prosadit, protože se státy EU nemohly domluvit na tom, který zůstane. Zjedodušeně severní část a jižní část to chce každá jinak. Tak nevím, proč by to tak nemohlo jde, když to jde v severní americe, kde to také nemají jednotně. Hmm…

Tak to bylo takové ranní zamyšlení nad blbostma a jdeme na důležitější věci. Napadl mě nápad. Mám v lednici ten sýr. Je tam chudinka sám opuštěnej… Tak mě napadlo, že ho dám jako cenu za další hádanku. Proč mám pořád utrácet za Fidorky. Jen se trochu bojím, jestli pak bude vůbec někdo hádat…

Sestry už na chodbě rachotí vozíky, za chvíli tu budou na kontrolu, s léky a snad i se snídaní..

Ještě jsem s vzpomněl.. Včera přestal fungovat tajný výtah pro vyvolené do čtvrtého patra. A to dokonce hned dvakrát a doteď nejezdí a piští. Tak jsem hledal a pátral, až jsem našel schodiště, které tam vede, ale hlavně další výtah. Je na konci chodby a mám ho mnohem blíže z pokoje. Ten je zřejmě ještě tajnější, jelikož není vůbec opotřebován. Tak můžete hádat, kterým budu odteď jezdit. Hehehe. Pokud mi tedy nějaká nepřejícná duše nezamkne propojovací dveře k tomu schodišti.

Teď koukám, že první dnešní návštěva blogu byla v 7:03, 7:11 a 7:19… Tak nevím, buď nespavci, nebo závisláci. Co nechrníte? Je neděle.

Taky máte tak línou neděli? Nevím jestli je to tou změnou času, nebo počasím. Všichni se tu tak nějak mátoží. Což mi něco připomíná. Včera jsem měl vířivku poměrně časně ráno. A jdu přes celou budovu, prázdné chodby, některé dokonce ještě zhasnuté a jen sem tam se šourá postava o berlích… Připadal jsem si jak v úsvitu mrtvých…

Tak se dnes potácím od procedury k proceduře, až jsem se dopotácel na oběd. Asi jsem to přechválil. Polévka s knedlíčky, a kuřecí špíz s hranolkama. Vypadalo to fakt dobře, až jsem měl chuť poprosit o větší porci. Pak si říkám, ještě půjdeš cvičit, nepřežer se. Ještě že tak. sedám si ke stolu a můj ukecaný známý, který už tam jedl povídá – dobrou chuť, budeš to potřebovat. Polívka OK, a pak jsem kousl do hranolky. Přísahal bych, že je dřevěná. Netuším jak se jim to povedlo, na pohled krásné, zlatavé hranolky, ale napíchnout, sežvýkat a polknout to skoro nešlo. Když jsem se rozhlédl po jídelně, měli to tak všichni. Snědli špíz a hranolky nechali. Nojo, někdy se to holt nepovede.

Až teď večer (je 22:08) se dostávám k sepsání odpoledních událostí. Tak to bylo hektické. Nejprve jsem prodělal všechny povinné procedury a ještě si stihl trochu zacvičit. Pak jsem měl milou návštěvu.

Obdržel jsem spoustu dobrot a ještě větší spoustu věcí na dodržováni pitného režimu. Pro rejpaly – všechno je to nealko… No bylo to prima, pokecali jsme a pak nás vyhodili z kavárny. Že prý zavírají. Hmm. Pro ty co nevědí, co to je za návštěvu, tak jedna osoba z nich je Ochechule Mořská. A můžete hádat kdo. Hehe.

Jinak k večeři jsme dostali chléb, flóru, krabičku nakrájené zeleniny a jakousi pomazánku. Něco mezi tvarohem a taveňákem… Tak jsem si u nás v kavárně kopie dvě škvarkové placky a dva hermelíny. Fakt jsem měl hlad po tom obědě….

No a pomalu se dostáváme k tomu, proč píšu tak pozdě. Můj zdejší upovídaný kamarád, má problémy s přítelkyní a očividně to potřeboval někomu říct a podělit se o starosti. Tak jsme se šli nejprve po návštěvách projít a pak se mi ještě nakvartýroval do pokoje a žvanil skoro do desíti. No, tak snad se mu aspoň ulevilo.

No, Máťa měl dnes turnaj v Rakovníku. Mám jen takové kusé informace, ale hráli se Strašecím, Kladnem a samozřejmě Rakovníkem. Rakovník porazily a Mates dal gól, takzvanou šibenici. A maminka si to spletla a furt říkala, že Mates dal šavli. Tak to jen pro zasmání. Hlavní je, že si to užili.

Jo, a opravili nám výtah do posilovny a ten průchod k tomu úplně tajnému výtahu nějaká nepřejícná potvora opravdu zamkla… Já to tušil.

Tak dneska nic moc, že? Taky se mi zdá. Ale co naděláme, není vždy posvícení. A znáte ten vtip s Toreadorem, hostem v restauraci a koulema, ne? Holt ne vždy vyhraje toreador… Tak dobrou a koukejte už spát a nečtěte blbosti, zítra vstáváte do školy a do práce.

30.3.2026 – den třináctý…

Hm, den třináctý… to zní zlověstně… No každopádně krásné dobré ráno všem osmi mým čtenářům. Těm co to čtou a nehlasovali schválně dobrého rána nepřeji. Třeba je to donutí konečně hlasovat. A nechci nikoho jmenovat, že Bubáku?

Máme pondělí, tak šupky z pelíšků, rozcvičku, hygienu, snídani a směle budovat zářné zítřky.

Tak mi došlo, že jsem vám ani nepopsal svůj nový pokoj. Když se sem vleze, tak je hned po pravé ruce malá kuchyňka. Mám tam dřez, nějaké hrnečky, příbory, mikrovlnku, lednici a kávovar na kapsle. O dva kroky dál je hlavní místnost s postelí, stolečkem a dvěma židlema a hned velké dveře na terasu. A naproti dveřím na terasu jsou dveře do koupelny. A tam je koupelna se sprcháčem a záchodem. Malé a útulné. Můj ukecaný kamarád od naproti mi závidí tu terasu. Ona je fakt obrovská. Je sice spojená pro více pokojů, ale to ničemu nevadí. A teď víte jak bydlím.

Tak to bylo něco jako ranní úvodník. Přeji vás pokud možno pohodový den a jedna taková rada. Myslím že k začátku pracovního, i školního, týdne docela příznačná.

No, já mám dnes, opět, nebitý program. Sice poslední proceduru už ve tři, ale před tím jedna akce za druhou. Ale aspoň mi to uteče. Tak se držte, dnešek se přežije, zítra už je úterý a to je skoro půlka týdne. A od půlky týdne už se vlastně jen těší na víkend. A ten přátelé, a teď pozor, bude prodloužený.

Tak máme po snídani a mám v lednici další tavený sýr. Tak pokud by měl někdo zájem, stačí si přijet… Co Kapitáne?

Tak jsem absolvoval další masáž. Byla to paní, jako jinak, Ptáčková. Každopádně byla velmi milá. Povídám jí, tam to bolí. Jojo, to jsou ledviny. Za chvíli, tady to taky bolí. Jojo, to je zažívání. A tak to šlo dál a dál… Na konci jí povídám, takže já jsem vlastně rozloženej úplně celej… Tak prý ne, prý je to tím jak tam vede plno těch nervů… Hmm.

Popravdě mi milé nervy začínají pít krev. Například mi došlo, že nemůžu na motorku, jelikož nezvednu špičku levé nohy. A jelikož nezvednu špičku levé nohy, nemůžu řadit. A jelikož nemůžu řadit, nemůžu na motorku. Pokud tedy nepočítám Babettu. A tu stejně nemám. Kruciš.

Ha! Tak ranní nepozdravení zafungovalo a máme devátého přiznaného čtenáře. To by mě fakt zajímalo kdo to je.

Tak dnes skutečně vtipný oběd Můj ukecaný známý se chechtal na celé kolo. Buď smažený květák s bramborem a tatarkou, nebo grilovaný losos s grilovanou zeleninou. No výběr jasný – losos. Dostal jsem mrňavý plátek lososa, čtyři kuličky brambor a kopičku grilované zeleniny. Na chuť famózní. Ale jsou dvě a já už netrpělivě vyhlížím večeři… Můj ukecaný známý měl ten květák a padalo mu to z talíře. To se mu to potom směje, hadovi.

Jinak s přestěhováním jsem vyfasoval nejen nový bejvák, ale i novou slečnu fyzio. Dnes řekla, že si dáme poznávací setkání, aby věděla co a jak se mnou. No zamotala mě do takových uzlů, že jsem měl pocit, že už se v životě nerozmotám. Myslím, že bude dobrá. Různě se mě vyptávala co a jak mě bolí a mimo jiné poradila nějakou masáž. Tak jsem po cestě přepadl paní doktorku a zeptal se jí. A ona, že OK, že pošle na schválení, že by jsme jednu, možná dvě masáže do konce pobytu ještě stihli a že mi připraví nový rozpis. Nový rozpis se mi na posteli objevil za hodinku. A ty masáže tam mám tři, plus něco, co nevím co je. Takže už tak nabitý program, se mi ještě o kousek přifoukl.

Stavilea se tu ženuška, ale furt nás vyrušoval soused, jestli už můžu někam jít… Přinesla mi nějaké čisté prádlo a tak. Sprdla mě, že se málo převlékám… Ale bylo fajn se zase vidět. Mimo jiné mi přinesla dárek od kamarádky z Holomóca. Jsou to takové ty hry na procvičování mozku a jedna se jmenujete pamatujete 60tá léta. Tak tedy, milá kamarádko vod Holomóca, nepamatuju! Neuvěřitelné…

31.3.2026 – den čtrnáctý…

Tak. Máme tu čtrnáctý den, velmi časné ráno…. A je tady toho již poměrně hodně. Kdo by to byl čekal. A množí se mi stížnosti na nepřehlednost. Chápu, že hlavně na mobilech, ze kterých sem většina z vás leze, je to scrolovaní dolů na poslední příspěvek nepohodlné. Proto jsem vám na začátku stránky vytvořil rozcestník podle dnů. Stačí kliknout na požadovaný den a stránka vás tam sama přesune. Tak prosím zkoušejte, testujte a dejte vědět, zda vyhovuje. Ufff….

Tak tedy krásné dobré ráno, drazí čtenářové. Noc byla dlouhá, viz výše, jdu snídat… Hmm, tak nejdu. V osm mám draka. Hrome…

Tak chvilička prostoru. Dnes to mám zase nabité, takže k nějakému psaní se dostanu asi až později odpoledne, nebo spíš k večeru. Mimo jiné mám dnes poprvé nějakou tu masáž. Tak mi držte palce. Kdo mě zná ví, že jsem na masáži v životě nebyl a ani jsem to nevyhledával. Achjo…

Potřeboval bych od vás nějakou zpětnou vazbu, zda je úprava pro vás přínosem, či nikoli. Případně, zda vám to vůbec funguje. Kdyžtak zkusím vymyslet něco jiného. Dumal jsem nad tím dost dlouho. Pak jsem zjistil, že takhle je to vlastně jednoduché a řekl bych i vcelku přehledné. Kdo dělá webové stránky, řekne že jsem blb a že to jde určitě nějak jinak, jednoduše, blablabla. Tak může kdyžtak poradit. Mám vyzkoušeno na Macu a iPhonu, v prohlížečích Safari a Chrom. Tak.

Tak… Ráno vcelku normálka. Zapomněl jsem na Draka, jelikož jsem ho měl atypicky už v osm. Přpajdal jsem tam na poslední chvíli a bez snídaně… Tam to naštěstí až tak nevadí. Já už se umím sám připoutat a nastavit Draka, sestřičky už to vědí, tak se jen tak pro formu s úsměvem zeptají, zda potřebuji pomoc. Já poděkuji, řeknu že už to zvládám a cvičím. Pak tělocvična a pak masáž. Pokud to náhodou někdo nevíte, ale tohle ví samozřejmě úplně každý, tak ML DKK znamená lymfatická masáž levé dolní končetiny. Hmm, smysl bych v těch lékařských zkratkách asi nehledal. Sestřička ať si odložím a položím se na lehátko. Jelikož se jednalo o nohu, sundal jsem kraťasy a ponožky. A ona ať sundám triko, že musíme nejprve otevřít krk a až pak nohu. To už mi zatrnulo a před očima jsem viděl skalpely a nějaké řezání do krku a pak do nohy… No, nakonec to byla pohoda. Takové spíš hlazení, málem jsem tam usnul. Takže celkově sice svižné, ale pohodové dopoledne. Kdybych jen tušil… Jo a vzhledem k popisu včerejší masáže nohu jsem vám tam něco vyfotil.

Po obědě fyzio. Zase ta milá slečna. S úsměvem si mne odvedla za plentu a jestli si můžu sednout na žíněnku. Povídám, to není problém a chtěl si sednout. A ona že mi to tedy trochu zkomplikuje a už to jelo… Mám pocit, že je přesvědčená, že jsem chobotnice. Jenže ona každý ten cvik snadno udělá a jako chobotnice fakt nevypadá… Nemůžu moc pomlouvat, může se totiž stát, že to bude číst. To bylo tak. V jedné napjaté chvíli, kdy po mě chtěla nějaký šílený a neproveditelný cvik jsem mezi zuby procedil, že to o ní napíšu. No a ona, že prý kampak? Když vám kroutí nohu do nesmyslného úhlu a ještě se u toho máte ohnout, nelze než kapitulovat. Prozradil jsem, že mám web a že tam pro rodinu a kamarády píšu jak se tu mám. Prý si to ráda přečte. Tak snad zapomene adresu… Na konec jsme si dali zakopávání a předkopávání. Tak jsem myslel jak mi to je, aspoň něco. Na kotníky mi dala malá závaží a já se cítím jako king, jak mi to jde. Tak mi ty nohy zase svázala tou červenou gumou, aby to nebylo tak jednoduché. Já nevím, ale ti fyzioterapeuté jsou nějak ujetí na ty červené gumy. Pokud si pamatujete, naposled mě s ní pan fyzio přivazoval k topení… Možná by to chtělo nějaký vědecký výzkum.

Pak jsme si vyrazil zacvičit. Ještě jsem se slečny fyzio zeptal, jestli už můžu na předkopávání a zakopávání, když to stejně cvičím s ní. Tak prý by s tím neměla problém, ale raději se zeptá doktora. Hm. Tak jsem to s nepatrnou váhou zkusil…

Tak jsem si prima zacvičil a pak konečně odměna – vířivka. Tak už si jen tak potichu chrochtám blahem. Teď už jsem na pokoji a netrpělivě čekám na večeři. Musím se totiž k něčemu přiznat. Před nedávnem jsem tu psal něco o tom, jak ti dříve narození dokáží všechno sníst, případně si i přidat a pak vyrazí ještě na dortík. No, když mám teď několik posledních dní plný rozvrh, k tomu chodím do posilovny dle doporučení a pak si dám večer procházku, tak mi taky vyhládne. Takže už rozhodně nenechávám zbytky a před večeří (a někdy i po ní) koukám co bych kde sežral. Takže tak…

Tak mám po večeři, nastavovaná kaše a párek, a přesně takový ten pocit, že by se ještě něco malého do bříška vlezlo. A to je teprve půl šesté a škvarkové placky jsem dole vykoupil předevčírem… A oříšky od ženy po obědě… A Fidorku od Ochechule Mořské jsem už dnes taky měl a dvě denně nemůžu… Hmm. Možná jsem jen rozežranej. Asi půjdu brzo spát. Mimochodem, víte co mi přivezla má ženuška milovaná až z daleké Holomóce? A já vám to neřeknu a můžete hádat. Protože tohle neuhodnete. Malá nápověda zní – je a není to k jídlu. Tak. Má žena a kamarádka vod Holomóca samozřejmě nehádají, neb to vědí. Tak.

1.4.2026 – den patnáctý…

Krásné a mezihvězdné ráno vám přeji… Tak si představte, že v noci sem na terasu přiletěli UFOni a unesli mě. Takže vám teď píšu z kosmické lodi. Už jsme někde za měsícem a míříme UFO ví kam. Kluci UFOni jsou celkem v pohodě. Prý čtou můj blog, jen kvůli utajení nehlasovali v anketě, a potřebují na svou průzkumnou cestu někoho, kdo o tom napíše. Takže teď přerušuji psaní z RNB a budu muset založit blog nový. Ještě nevím jak ho pojmenuju. Do vánoc bych prý měl být zpět. Tak se tu mějte, budu se pravidelně hlásit, připojení na WI-FI tu mají stabilní, tak by to neměl být problém…

Stále letíme…

Měsíc už mi zmizel z dohledu…

Směřujeme ke slunci a tam to prý švihem doprava na mléčnou dráhu…

Prý tam mají nějaký Drive-In kde se chtějí stavit na něco k snědku…

Docela to ženou…

Tak v Drive-Inu na mléčné dráze mají hlavně mléčné koktejly. Dal jsem si jahodovej a k tomu borůvkový koláč…

Večer se prý stavíme na nějaké jiné hvězdě na něco grilovaného….

Teď museli zpomalit, prý se tady často měří rychlost…

A už zase svištíme…

Apríl! Hahahaha… To jsem vás nachytal.

Tak ještě jenou a lépe.

Přeji vám všem hezké ráno a ať vás nikdo nevypeče.

Já mám zase něco od osmi a snídaně nikde. Takže zase poběžím o hladu, achjo… V osm mám nějaké Pneuven, to netuším co je, pak tělocvičnu a Draka. No, tak uvidíme.

Anketu jsem přesunul na začátek, jelikož se někdo vymlouvá, že ji nemůže najít. Ha. Teď má smůlu…

Tak se mi to dnes ráno pěkně nahrnulo. Když jsem byl na tom pneuvenu, což je takový nafukovací návlek na nohu a ono se to postupně nafukuje a vyfukuje.

Před tím jsem dostal zase tu hladící masáž, jen zkrácenou. Prý to má podporovat tu lymfu. No tak tedy když jsem tam tak ležel a koukal na nafukovací nohavici, přišla nějaká slečna a že zaskakuje za mou obvyklou cvičitelku na fyziu a jestli bych nemohl přijít už v půl desáté po tělocviku. Tak proč ne, aspoň budu mít čas po obědě zaběhnout do posilovny. Tak jsem se donafukoval, šel do tělocvičny a pak na fyzio.

Fyzio… To sand ani nemá cenu psát. Sice jiná slečna, ale stejná tyranka. Navíc si vzala posilu. Jestli prý mi nevadí, když se bude dívat studentka. Když to bude bavit studentku, ať se dívá, povídám. Navíc na mne už mladé slečny moc nekoukají, tak to bude příjemná změna. Že já si ty blbé kecy nenechávám pro sebe… Léhátka jsou zde taková vínová a já mám dnes vínové triko. V jednu chvíli, kdy jsem měl nohu vytáčet, zvedat, otáčet a kroutit najednou (furt se říká, že chlapy nezvládají víc věcí najednou, tak proč mě nutí k tomuhle…?) a slečna cvičitelka mi povídá ať dýchám, se ke mě nakloní studentka a povídá – jednu chvíli jste byl krásně sladěnej. Lehátko, triko, obličej… stejná barva… Hmm.

Ale fakt je ten, že když odcházím z fyzia, jde se mi zpravidla tak nějak lépe. I přes to, že mě všechno bolí. Navíc jsem dostal rady jak a co mám cvičit, aby to bylo lepší. Takže přes to všechno si rozhodně nestěžuju. Navíc mají ty tyranky smysl pro humor, což se obzvláště oceňuje.

HA! Užmám deset čtenářů. Stačilo dát anketu na začátek. Kůže líné jste, tak je to. Než abyste hledali, raději nebudete hlasovat a čekáte až vám to naservíruju pod čumec. To jsme zvědav, zda se ten dotyčný, nebo dotyčná, přizná. Mimochodem, včera jsem vyhlásil hádanku. Jak to, že nikdo nehádá. To je strašný tohleto, už i napsat je vám za těžko. Taky nebudu a pak si plačte. Tak! A vůbec, jdu cvičit.

A vida, vida. Už dokonce jedenáctý čtenář se nám probudil. To jsou mi věci. Za chvíli abych uspořádal autogramiádu a sjednal si osobní strážce na ochranu před rozjívenými fanoušky…

Tak jsem byl cvičit, dle doporučení dnešní slečny cvičitelky. Já blbec. Ještě že mě pak čekala vířivka. A dnes obzvláště pěkná vířivka. Když jsem totiž vlezl do vířivky, přišla za mnou paní vířivková a povídá, že tam mám zítra večer masáž a jestli bych nemohl přijít v jedenáct. Já na to, že si nepamatuju rozvrh, jestli tam mám místo. A ona že už se dívala a že tam mám čas. Tak říkám proč ne, a že v jedenáct přijdu. A ona že děkuje a kdyby náhodou přišel někdo z kolegů, tak vířivka se vypíná až v půl. Vypla ji někdy po půl a já přišel o trochu dřív… Takže jsem se vířil téměř třičtvrtě hodiny. A zrovna dneska to sedlo, krásně jsem si uvolnil nohy po tom cvičení. A to že na masáž půjdu dopoledne mi taky sedne. Lepší než večer v půl šestý a po večeři.

Mám pro vás úžasnou fotku. Ale nevím, jestli ji sem mám dnes dávat. Dnes už tu obrázek máte a tady toho k focení moc není. A já dobře vím, že knížky bez obrázků nikdo nečte. Tak to asi raději nechám na později, až žádný nebudu mít. Třeba vám ji schovám až na velikonoce…

Tak se tu stavila Lucka s Matějem. A dozvěděl jsem se nemilou věc. Nemám jedenáct čtenářů. Mám jich devět. Ty dva tam naťukla Lucka z jiných zařízení. Takže houby slavnej spisovatel, houby autogramiáda,…. Achjo.

Vrátil jsem se z večerní procházky a jak je trochu šero, koukám co mi to svítí pod postelí. Když tu byl odpoledne Mates, tak si samozřejmě hrál se zvedací postelí a nějak rozsvítil nějaká světýlka na posteli zespoda. Čert ví, k čemu to tam je. A já tu teď asi deset minut lezu po zemi, zjišťuju co to tam svítí a hlavně jak to vypnout… Jo, děťátka.

Hádanka. Jediný kdo to aspoň zkusil je Ochechule Mořská. Zkusila, ale neuhodla. I tak si zaslouží odměnu za odvahu. Tak já vám to prozradím, ale ne že se mi budete posmívat.

Tak tady to máte, co tomu říkáte? Nechápu, jak někdo může takovouhle zrůdnost vyrobit a prodávat. No a s touto bombou se dnes loučím. Přeji všem svým devíti čtenářům krásnou dobrou noc.

2.4.2026 – den šestnáctý…

Tak tedy dobré ráno, pokud je to jen trochu možné. Dnes máme den dětské knihy, někdy od roku 1960. Jsem zvědav, zda to ví Přísná Paní Knihovnice. Ale ona už to tu asi nečte, tak se nedovzdělá. Venku je zima, ale přes den prý vyleze i sluníčko. A lidé po 54 letech letí na měsíc. Tak šťastnou cestu. Tak a to by jako zprávy po ránu stačilo….

S někým se prostě nedomluvíš. Téměř každé ráno mám teď tělocvičnu. To je takové protahování a rozcvičování buď celého těla, nebo zaměřené přímo na kyčel. Začíná se na lavičce a pak se jde k žebřinám. Je nás kolem dvanácti, na lavičkách jsme po dvou. Ty lavičky jsou různě vysoké, kvůli správnému posedu a cvičení. Před vchodem je vždy tak trochu tlačenice, jelikož se musíme čipnout na čtečce. Protože se nerad tlačím, nechávám zpravidla všechny před sebou. Dnes se mi to nevyplatilo. Jakási mrňavá stařenka obsadila vysokou lavičku. Slušně jsme ji požádal, zda se mohla přesunout na tu nízkou. Odsekla, že si snad může sednout kam chce. Vysvětloval jsem, přidal se ke mě i pan cvičitel…nic. S babou nic nehlo a na všechny jen štěkala. Tak jsme to vzdali a sedl jsem si vedle cvičitele. Byl to asi první nepříjemný člověk tady. Všichni jak se potkáváme na chodbách zdravíme, pouštíme do dveří, atd. Týhle babě bych na schodech podkopl berle. Tak!

Když už jsme u těch schodů. Aby snad někdo neřekl, že je to jel plané a nic neříkající tlachání, mám pro vás důležitou a informaci. Možná se některým bude zdát poněkud zbytečná, ale aby jste se nedivili.

Tak tedy jak správně po schodech se pohybovati a to prosím oběma směry. Tyto cedulky jsou zde, zřejmě pro sklerotiky, jako jsem já, který si musí před schodištěm nejprve nohy spočítat a pak je rozpočítat která je která, na každém schodišti. Ještě jsem nesletěl. Obdivuhodné.

Mimochodem, dnes již druhý obrázek. Což znamená, že za prvé pan Kapitán snad bude uspokojen a za druhé, že slíbený úžasný obrázek dnes opět nebude…

Mno… fyzio.. nechci se opakovat. Prostě jsou to dračice. Dnes ovšem, jelikož jsem měl slečnu cvičitelku naposled, jsem z ní potřeboval dostat nějaké informace. A ne, telefonní číslo to nebylo. Potřeboval jsme vědět, jak cvičit dál. Předpokládám totiž, že na příští kontrole mi pan doktor povolí už plnou zátěž, takže musím potrénovat chůzi bez klacků. Takže jsem nejprve dostal standardní nářez a pak školení. Naví se mi dostalo měření síli nohou v předkopu. Tak ta levá je asi o čtvrtinu slabší než pravá, což se dalo čekat. Ale jinak prý na to, že mám ještě berle docela dobrý. Pak mi napsala na lísteček co by mi jako fyzio doporučila za procedury, já to dal po cestě paní doktorce, tam mi slíbila že to připraví a bylo. Minule jsme probírali chůzi pro schodech. Když jsme jí řekl, že na schodech už střídám nohy jako při bežné chůzi, tak si povzdechla a řekla ať se tedy aspoň pořádně opírám do berlí a nespadnu. Dnes když mi řekla jak se chodí s plnou zátěží s berlema, tak jsem sto hned vyzkoušel. Zase si povzdechla, řekla že konec konců mám poloviční zátěž už čtrnáct dní a ať to tedy aspoň střídám. Hehehe.

Měl jsme vířivku. A hle, byla tam má známá vířivková paní. Schválně nepíšu koupelnová, jelikož kdo zná film Cesta do Ameriky, určitě by si to špatně vyložil. Takže ne koupelnová paní, ale vířivková. Pouze zapíná a vypíná výřivku. A v tom je to kouzlo. Ona totiž ještě navíc provádí ty lymfomasáže a dnes ji potřebovala posunout na dopoledne. Takže ji dnes opět vypnula téměř po třičtvrtě hodině. Není nad prodloužené bublání… Paráda. Pak ještě masáž plosek nohou a mám pro dnešek hotovo. Už aby byla večeře. Jednak mám hlad jako vlkodlak po měsíčním půstu a jednak chci pak ještě zaskočit do čtvrtého patra…

Tak k večeři lečo s bramborem. Nebylo to nejhorší, ale takové dost hladové jídlo a já jdu za chvíli cvičit. Snadná rovnice s umocněním mojí rozežranosti…. večer bude hlad… Tak jsem dole uzmul poslední škvarkovou placu za 18kč. Hermelín už neměli. Až docvičím, sežeru ji s tou suchou klobáskou co jsem včera dostal. Hmm. To se mám čím chlubit.

Tak jsem byl cvičit. Dobré to bylo. Až na takovou drobnost… A já to napíšu. Do této posilovny se může i z venčí. Tedy není nutné, býti zde ubytován. V posilovnách celkově, a řekl bych že v této tuplem, bývá dobrým zvykem, že když se docvičí, vrátí se činky na místo, případně se stroj nastaví na nejmenší možnou zátěž. Když jsem se snažil dnes sednout na legpress, což jsou takové jednodušší dřepy pro chrobáky jako jsem teď já, nemohl jsem se tam narvat. Než jsem si všiml, že je stroj nastaven na 60Kg. S omezenou pohyblivostí, se na takhle nastavenej stroj leze fakt blbě. Tyhle stroje navíc nefungují na závaží, ale na odporu vzduchu. A dokud se strojem malinko nepohne, nerozsvítí se obrazovka, kde se provádí nastavení a kde je vidět jaká váha je aktuálně nastavena. Předemnou tam byl pán. Tak v mém věku. Značkové tepláky, triko s límečkem a límeček samozřejmě zvednutý, páč je to kůl a in. Na stroji, kde právě cvičil, ma všem na očích obrovskej telefon a klíčky od prostřelené slepice… Proč nenechá klíčky v šatně se mě neptejte. Já nevím, jestli se tenhle typ lidí někde vyrábí, nebo co, ale zpravidla je lze poznat na první pohled. No, tak jsem si postěžoval. Tak.

Teď tady píšu a ležím na posteli. Jelikož je poměrně teplo, mam jen trenky a pootevřené dveře na společnou terasu. A najednou mi sem leze nějaká babča v hlubokém zamýšlení. Kdybych ji nepozdravil, vleze mi snad až do koupelny. Tak vyděšenou a rychle couvající starší paní jsem asi ještě neviděl. Hehehehe.

Jinak se nám v komentářích ukázalo, co si většina lidstva myslí o tavených sýrech. Pak je ovšem pro mne záhadou, proč se to ještě vyrábí? Jen bych poupravil pana kapitána – čerstvý dobrý rohlík, s máslem a k tomu čerstvé mléko – toť božská mana. Kdybys okusil, pochopil bys. Také bych poupravil Paní Přísnou Knihovnici – ač tvarůžky, nevěřím že tavené budou poživatelné. Pokud bys vzala pravý kvalitní Roquefort a ztaveňákovala ho (pevně doufám, že taková zrůdnost nikdy nikoho nenapadne), vsadím se, že k jídlu to nebude. Jéžiš.. teď jsem dostal chuť na nějakej takovejhle sejra… A s touto bombou dnes končíme. TááádyDáádyDáááá. Dobrou s kobrou.

3.4.2026 – den sedmnáctý…

Tak tedy krásné dobré ráno. Dnes máme velký pátek. Nemá se hýbat se zemí a nemá se prát. Takže pokud máte na někoho spadeno, nechte to na zítra. Zašpiněné oblečení nebudete moci vyprat a se zakopáváním budete mít problém taktéž…

Ovšem také dnes máme den spodního prádla, což zní možná trochu zajímavěji a hlavně to nabízí spoustu možností na jeho oslavu. Ať už nošení, nenošení, vyvěšení, zkoumání okolí… Fantazii se meze nekladou, pozor jen na veřejné pohoršování.

Tak schválně, pánové, ve kterém století/roce se zasekla vaše drahá polovička? Nebo kterému století byste dali přednost? Nic sexistického, regulérní průzkum trhu.

Z denního tisku – Léto přichází, teploty v Česku vystoupají až ke 20 stupňům, ale v úterý se zase ochladí. Takže užívejte, dokud to jde. Co tam máme dále… Rodiče odletěli k moři a nechali doma pět nezletilých dětí. A s nimi ještě pět psů a čtyři kočky. Tak né že bych se divil… I rodiče občas potřebují odpočinek a čerstvého jídla tam děti očividně měli dost.

Tak to by snad raději stačilo. Užijte si dnešní den, nic neuklízejte, v ničem se nehrabte. Stejně na to nebudete mít sílu, páč je přísný půst. Tak.

Hahaha, hehehe, hohoho, to jsme se dnes na tělocviku zasmáli. Obvykle to bývá vcelku pohodička. Sem tam nějaký obtížnější cvik, ale když to někomu nešlo, nikdo to neřešil. Ovšem dnes… Po příchodu a čipnutí koukám a není tam nikdo jiný než má známá slečna fyziocvičitelka. Trochu mi zatrnulo, ale vzhledem ke skladbě účastníků, kdy já jsem mezi nimi mladý junák, si říkám, že to bude v poho. No nebylo. S úsměvem jsem byl použit jako příklad a natahován a kroucen, až mi lezli oči z důlků… Jedinou satisfakcí mi byl pohled na vyděšené důchodce, kteří na takovouhle rozcvičku rozhodně nebyli zvyklí… A já zase nemusel řešit babu na lavičce…

Tak teď už mě čeká jen elektrika a vířivka a mezi tím si tam někde hodím posilovnu. To už by mělo být vcelku pohodička.

Člověk míní, pánbůh mění. Tak se to tuším říká, ne? Přijdu na elektro a ejhle, není tam paní co mě běžně připojuje, ale nějaká slečna fyzio. Poznají se podle červených triček a také podle chování. Jsou takové od rány. Zřejmě dnes zaskakují za všechny. Začala mě připojovat a koukám, že dává čtyři, namísto dvou elektrod. Prý je to tak lepší a ať to teď chvilku vydržím, že to musí vyzkoušet…

Biceps stehna jsem vyfotit nedokázal, ale tam byly taky čtyři elektrody. Tak jsem tedy opravdu důkladně nabit a bojím se sáhnout na cokoli kovového, abych neprobíjel. A ještě jsem dostal přednášku o tom, který sval je který a kam vede a kam je tedy lepší dát elektrodu. Za chvíli bych se tím mohl živit. Teď přemítám co mě dnes ještě čeká. V posilovně by snad slečny fyzio být neměly a u vířivky taky ne. Ale čert ví…

Tak a mám to potvrzené. Nejsem rozežranej. Na obědě u vedlejšího stolu seděli tři pánové a povídali jsme si a oni sami začali o tom, že to jídlo není špatné, ale po té, co začali víc cvičit, mají hlad. Ha. Takže ne rozežranej, ale nedokrmenej, nebo jak se to říká. Tak by se nad tím měla nemocnice zamyslet a dělat nějaké svačiny, nebo druhé večeře…Hmm.

Jinak jsem přežil posilovnu i vířivky, slečny cvičitelky nikde. Jen ve vířivce jsem dnes poprvé lehce zdřímnul… Tak a teď jsem na pokoji, tři a půl hodiny po obědě a asi dvě hodiny do večeře. A něco bych slupnul. Naštěstí přijede ženuška a slíbila něco přivézt…

Jo, a koukám, že dnes zase dva obrázky. Takže ten úžasný slibovaný zase nebude…

Jak žena slíbila, tak udělala. Tedy přijela a přivezla spoustu jídla. Teď si tak říkám, že podle množství potravin, mě tu chce asi nechat ještě aspoň čtrnáct dní…? No, ale já se pochlapím a do pondělka to všechno sežeru. Tak.

A také jsem dostal celého berana. Maminka ho určitě pozná, tu formu mám od ní a beranovy jsme říkali boxer… Už si na něj brousím zuby. Já vím že by se na noc nemělo, ale když ono to na mě tak kouká… Tak dobrou. Ať už noc, nebo chuť…

4.4.2026 – den osmnáctý…

Krásné oranžové ráno přeji. Ne, nezbláznil jsem se ještě víc, jen vím něco, co vy možná ne. A proto koneckonců čtete toto periodikum, abyste se alespoň něco dozvěděli.

Tak tedy na dnešní den připadá mezinárodní den mrkve. A pokud nejíte mrkev, máte prý jíst něco oranžového. Hmm. První mě napadá mrkvový dort. To mi přijde jako nejsmysluplnější zpracování mrkve. A aby těch barev nebylo málo, máme ještě k tomu bílou sobotu. Takže bílooranžový den. Nebo si můžete vybrat. Tak.

Počasí bude Aprílové, po velikonocích přijde změna. Hmm. To je asi to „nejzajímavější“, co se dá dnes na domácích i mezinárodních zpravodajských serverech najít. Z toho jasně plyne, že stačí číst tento web a víte vše podstatné.

Máte splněno? Už jste si zobli mrkvičky, či alespoň něčeho oranžového? A řekl bych, že oranžové koktejly s paraplíčkem se nepočítají. Já měl zelňačku, která byla oranžová díky paprice, a pak maso s rýží a zeleninou, kde byly, mimo jiné, velké kusy mrkve. Zřejmě se kuchař při přípravě inspiroval. Takže já splněno mám.

Jinak se tady nic neděje. Terapie pokračují dle plánu… Jen na elektru jsem vyfotil ten připojenej biceps na stehně. Sice jsem se u toho musel kroutit jak hadí žena, ale povedlo se.

Povídal jsem si u toho se paní fyzio, kterou jsem ještě neznal. A řekl jsem jí, jaké jsou ty fyzio dračice. A ona že ano, že musí být. Že kdyby chtěly být hodné, byly by sestřičkama. A že když si někdo stěžuje, posílají ho za sestřičkou. Ony že na žádné ťuťu ňuňu nejsou, že u nich je to o svalech, činkách a bolesti. Hmm. Taky to můžou říct hned na začátku, ať člověk ví do čeho jde. Nemluvě o tom, že tady jsem ještě žádnou ťuťu ňuňu sestru nepotkal, všechny jsou dost od rány. A když si vzpomenu na tchýni a švagrovou, což jsou zdravotní sestry, tak těch se bojím i v padesáti… Tak.

Pozor, pozor! Právě jsem zjistil, že dneska je ještě jeden světový den… dva světové dny…

… a sice světový den krys a potkanů. A aby to nebylo úplně jednoduché, tak ještě je dnes den vitamínu C. Nějak úplně nevím, jak to uchopit a spojit. Pokud vím, tak mrkev zrovna vitamínu C moc neobsahuje. U krys a potkanů nevím. Z druhé strany, krysy i potkani mrkví nepohrdnou, ale zase mi tam chybí ten vitamín C… By mě zajímalo kdo ty mezinárodní dny vymejšlí… Krysa s mrkví a vitamínem C. Tak a máte recept na dnešní večeři.

Tak a je to tady. Sice těch pravidelných čtenářů mám, že by je spočítal na prstech jedné ruky i nešikovný uživatel cirkulárky, ale zato sem chodí i zahraniční čtenářové.

Pokud se podíváte pořádně, najdete tam polskou vlaječku. Ano, až z dalekého Polska sem míří čtenářové, aby se obohatili moudry popsanými právě zde. A co na tom, že je to Ochechule Mořská, která je tam právě na výletě. Oni by tomu Poláci stejně prd rozuměli…

A s touto bombou se loučím. A protože dnes už tu máme zase čtyři obrázky (pan Kapitán bude spokojen a Paní Přísná Knihovnice pohoršena), tak ten slibovaný úžasný sem opět nedám. A ono je to tak možná lepší…

5.4.2026 – den devatenáctý…

Dobrý den a krásné ráno, dnes máme Velikonoční neděli, tedy Boží hod velikonoční. Tradice velí nepracovat, neuklízet, vyzdobit dům, dopřávat si masitá jídla a slavnostně se obléci. I já sobě nařídil čisté trenýrky a s masem musím počkat, co vymyslí kuchaři.

Dále tu dnes máme mezinárodní den svědomí. Hmm, tak s tím se laskavě popasujte každý sám. Ovšem v některých ekologických časopisech, se tento (ale občas i 3. nebo 4. prostě ekologové…) uvádí jako světový den vodních živočichů. No a s tím už se pracovat dá. Tak asi se shodneme, že nejpodivuhodnější vodní tvor je Ptakopysk.

No, tak tenhle je sice taky zajímavej, ale toho jsem zrovna nemyslel.

Ano, to je on. A tento konkrétní obrázek je velmi zajímavý a ve vědeckých publikacích způsobil zemětřesení. Dosud se totiž vědci domnívali, že ptakopyskové se pohybují výhradně po souši a ve vodě. Ovšem teprve tato nedávná fotka převrátila všechno naruby. Ptakopysk umí létat. Ano, vidíte správně. Letící ptakopysk, překusující žížalu v letu. Blány na nohou slouží jako křídla, ocas, stejně jako ve vodě, jako kormidlo a aerodynamický tvar těla to už pouze umocňuje. Naprosto úžasné, uznejte…

No, tak jasně že kecám. Je ve vodě, jen ta voda je tak čistá, že vypadá jakoby letěl… Tohle jsem měl najít na Apríla, kruciš.

Zpráva z tisku. Tak tedy, na jednom serveru píšou, že se ze skály v Krkonoších uvolnil kámen, padal 200 metrů a zasáhl turistu. No příjemné. Na druhém serveru píšou, že se po 300 letech vrátili do Krkonoš medvědi. To tam tu souvislost fakt vidím jen já? Ještě jsou to medvědi ze Slovenska. To budou určitě ti, co tam napadali turisty. Vzpomeňte si na Mládkovu písničku…

Aha, tak teď čtu, že medvědi jsou v medvědáriu v Jánských lázních u stesky korunami stromů. Ale to nevadí. Jsou to šelmy proradné a vychytralé a určitě si nějak poradí. A těch turistů tam mají spoustu. Tak.

Teď tak koukám na návštěvnost a někteří čtenářové sem lezou v pět, či dokonce ve dvě ráno. Tedy těší mne, že jste tak nedočkaví, drazí čtenářové. Ale tady se vstává okolo šesté, nejprve musím spáchat ranní hygienu a obléci se, aby mne sestřičky nenachytali v nedbalkách. Pak musím projít veškerá světová média, abych pro vás vytáhl jen ty důležité a podstatné informace a pak to musím sepsat, zkorigovat a upravit… Takže v pět ráno zde určitě nic nového ještě nenajdete.

Takhle dnes vypadá Beroun. Tam někde, za mlhou která by se dala krájet, je dálnice D5, nádraží, Beroun…

Jinak mi ráno psala Paní Přísná Knihovnice. Krom jiného, že se z velikonočních oslav vrátila v půl druhé ráno. A to je prosím vdaná, má dvě děti a hlavně je to knihovnice. Tak to jen abyste věděli, kdo to pak na vás v knihovně dělá vzteklé PŠŠŠT!

Všechno běží jak má, poctivě absolvuji všechny předepsané procedury a navíc chodím denně cvičit. Tedy nic nového, co by stálo za zaznamenání. Tak napíšu příhodu z dnešního oběda. Vlastně dvě. Nejprve se nějaký pán rozčiloval, že nemá lepší jídlo. Pokud vám totiž nejede pokrm ze standardního jídelníčku, můžete si objednat nějakou prémiovku. A po té se pán horečně sháněl. Nastalo dlouhé telefonování, běhání a hledání… až došlo na omlouvání, že to asi včera sestra zapomněla zadat. Pán se tedy s mrzutým mručením pustil do standardní rajské s těstovinami. Po chvíli přišla sestra a řekla mu, že prémiovky se nosí na pokoj a tam že jeho jídlo čeká. Mimochodem je to napsané u jídelníčku, tak všichni počítali s tím, že to ví. Tak na tom pán vydělal a měl dvě jídla. Mno, velmi zajímavé, že?

Druhá příhoda je trošku vtipnější. U oběda si ke mě přisedl starší pán. Slušně se zeptal, zda může, že čeká na ženu a musí něco nutně poslat do práce. Řekl jsem ať klidně přisedne a posílá a jedl dál. Pán vytáhl notebook a začal cosi usilovně dělat. Za chvíli vytáhla druhý a datloval ještě usilovněji. Občas mu unikl povzdech, po chvíli i pár tlumených drsnějších slov. Seděl vedle mě, tak jsem mu viděl do monitoru. Tak tam po očku občas juknu a koukám že se snaží spojit na VPNku, ale zadává interní IP adresu. Tak opatrně povídám, zda mohu pomoci? Očividně to nečekal, ale nakonec souhlasil. Tak jsem mu řekl, že zadává opačně IP adresy, že nejdřív musí dát externí a až pak interní. On se plácl do čela, řekl že je blb a poděkoval. Tím by to bývalo mohlo skončit. Jenže. Už se zvedám a loučím, když on náhle povídá – jé, támhle jde moje moje žena. A já na to – nojo, tu znám, ona ke mě chodí balkonem. Ano, byla to paní od vedle, co si před pár dny spletla dveře… Že já nejsem zticha. S paní jsem mu to vysvětlili, ale když jsem odcházel, koukal dost divně… Hmm.

Odpoledne, k večeru se stavila moje lepší polovička a opět mne zásobila jídlem…

Mám pocit, že má pocit, že tu jsem ještě aspoň týden. Sice říkala, že pro mě v úterý přijede, ale už nespecifikovala které úterý… Tak jsem jí raději polovinu hned sežral. A s touto bombou raději pro dnešek končíme.

Nejvyšší čas jet domů. Je půl desáté večer a rachot a mlácení do dveří. Jdu otevřít a tam babča z vedlejšího pokoje. Prý si spletla dveře. Takže babky z obou stran po mě jdou… Já chci domů…

6.4.2026 – den dvacátý…

Dobré ráno! Dnes máme Velikonoční pondělí a k tomu máme mezinárodní den sportu. To si myslím jde krásně spojit. Pánové zajisté mají čerstvou pomlázku a dámy spoustu nabarvených vajíček a upečeného beránka a mazanec.

Tak hurá na to, pánové s citem omlazovat a dámy pěkně piští a myslí na to, že to děláme hlavně pro ně. Tak si to pěkně užijte a já jdu cvičit…

Výběr z dnešního tisku vynecháme, stejně tam nic není. Ale podíváme se na poslední komentáře. Tak například pan Kapitán se chystá vytáhnout proti divokým prasatům a zamýšlí se s čím nejlépe. To mu schvaluji, není nad dobrou pečínku. Uvidíme, zda to dotáhne do vítězného konce. Dále si pak Kapitán a moje žena notují jak se hrabou v zemi na zahradě a pan Kapitán u toho pláče, že chce na balt. Tak proč nesedne na loď a nepluje? A Ochechule mořská mává ploutví. Případně si pan Kapitán stěžuje, že nepije mléko a Přísná Paní Knihovnice si stěžuje na podmínky na pracovišti. To je tedy materiál…

Tak plánované vyšupání sestřiček a personálu mi poněkud nevyšlo. Nějak tady tomu nejsou nakloněni. Takže dopoledne plynulo poklidně a nic se nedělo. Až jsem si říkal, že takhle nudný den jsem tu ještě nezažil. Po obědě jsem se chystal jít cvičit, když však najednou telefon a kamarád Míra, kde že jsem. Chtěl jsem sarkasticky odvětit, že pokud mne paměť nešálí, tak se už tři týdny nacházím v nemocnici v Berouně. A on že je na parkovišti a do které budovy mají jít. Tak jsem jim zamával z terasy a bylo. Přijel nejen Míra, ale přivezl i Simču a ještě přijel Honza. Fajn přepadovka. Tak jsme zašli do kavárny, dostal jsem kafe a makronku, díky Míro, a kecali jsme. Dokonce mi přivezli výslužku.

A tak i když jsem snad prvně v životě nic nevykoledoval, nakonec mám pět nádherných vajíček. Škoda jich zožrať… A tak jsme povídali, až jsem přišel pozdě na mou poslední proceduru zde.

Naštěstí to byla vířivka a dokonce tam byla moje vířivková paní (znovu opakuji ne koupelnová, viz výše), takže to jednak nevadilo, ale ještě jsem měl opět prodlouženou koupel. Ovšem zhruba v půlce, koukají že je nějak hodně mokro na podlaze. Tak jsem řekl, že doufám že jsem jim nerozsedl vířivku. Prý ne. Ale když jsem odcházel, byla tam louže zas… Asi je vážně nejvyšší čas to tady opustit.

Po vířivce jsem se ještě zašel trochu utahat a rozloučit do fitka a pak zaplatit pobyt. Teď bych se měl sbalit, ale místo toho vám píšu ptákoviny. No a zítra sbohem a šáteček. Bylo to tu fajn, ale těším se domů. Jen ta posilova mi bude chybět a ta vířivka denně taky. Ale kdo ví, jestli teď nebude mimo provoz. Ale nenaúčtovali mi jí, tak dobrý. Zítra už jen propouštěcí papíry, což zní skoro jako že jsem neutekl a sbohem a šáteček. A co bude dál? Sám nevím. Měl bych dostat ještě nějaká procedury ambulantně, takže se tu ještě určitě objevím. No a další se rozhodne na kontrole v Motole někdy v půlce Dubna.

No a tím se dostáváme k tomu několik dní slibovanému obrázku. Sice už tu jsou dva a pan Kapitán by měl být uspokojen, ale když už jsem to jednou slíbil…

Jsem hravé povahy (mé sestry by jedovatě řekly že dětinské), tak jsem občas dostal na hraní do vany kačenku jednorožce. Tak. A s touto obří bombou se definitivně loučíme…

Rozloučení?

Tak už jsem doma a prý že se flákám a nic nepíšu. Nu dobrá… Nebudu ale psát blog. Tedy nebudu psát denně. Budu psát občasník. Což je úplně super, jelikož je to krásně nic neříkající termín. Počítám, že první vydání bude cca čtrnáct dní po návratu z rehábka a bude na hlavní stránce jako klasický příspěvek. A aby to mělo nějakou návaznost, bude se to jmenovat – Co se zase stalo…? Část třetí. Pak čtvrtá a pátá,… dokud mě to nepřestane bavit… Tak.

SKOK na hlavní stránku.