Konstantinovy Lázně

Tak tady bude postupně vznikat deník jednoho lázeňského šviháka. A aby zase nedocházelo k nějakým nepodloženým stížnostem, udělám to stejně jako u zápisků z RNB. Tak snad se v tom vyznáte…

Den první… Den druhý… Den třetí…Den čtvrtý…Den pátý…Den šestý…Den sedmý…Den osmý…Den devátý…Den desátý…Den jedenáctý… Den dvanáctý… Den třináctý… Den čtrnáctý… Den patnáctý… Den šestnáctý… Den sedmnáctý… Den osmnáctý… Den devatenáctý… Den dvacátý… Den dvacátý první… Den dvacátý druhý… Den dvacátý třetí… Den dvacátý čtvrtý… Den dvacátý pátý… Den dvacátý šestý… Den dvacátý sedmý… Den dvacátý osmý… Den dvacátý devátý.

26.5.2026 – den první

A je to. Jsem lázeňský host. Nebo frajer lázeňský? Každopádně jsem tu. Jsem tu i se svým krásným, modrým bicyklem. Jak řekla paní v prodejně, když jsem se rozplýval nad barvou a ona se mi snažila vysvětlit co všechno to umí a jak se to používá, aspoň se tam nebude nudit, když má sebou modrou milenku… Hmm. Já měl strach, že se tu budu nudit. Ale ono to vypadá, že asi ne. Alespoň mi to říkala paní, co bydlí ve stejném domě a je poměrně ukecaná. Prý má pět procedur denně. Hmm, to je jak v Berouně. Takže se zřejmě žádné velké povalování nekoná. Uvidíme zítra, mám se ráno stavit za paní doktorkou a dostanu rozpis.

A tak jsem se zatím stihl ubytovat, zjistil kam mám chodit na jídlo – je to asi 400 metrů přes park, ve kterém jsem po večeři úspěšně zabloudil, vyzkoušel bazén, do kterého můžu klidně každý den a seznámil se s upovídanou paní a spícím spolubydlícím. Zatím jsem ho viděl vstát z postele jen když jde na jídlo. Ale jinak se zdá vcelku fajn. A zítra odjíždí. Tak uvidím, co mi tu přistane.

Také jsem při bloudění parkem narazil na Prusíkův pramen. Ovšem on tak nějak nepramení. Čekal jsme tam asi pět minut a spadla jen jedna kapka. Když jsem odcházel, zachrochtalo to v něm a vyprskl trochu vody. „Běžel“ jsem zpět a už nic. Takhle jsem to zkusil ještě třikrát, po té usoudil že tam nebudu dělat nějakému pramínku tajtrlíka a šel hledat cestu domů.

Také jsem pozoroval veverku, jak se pokouší napít z jezírka. Čekal jsem, kdy tam zahučí a popisoval jsem to babičce do telefonu. Ta potvora mě asi slyšela (ne babička, veverka) a hodila po mě dvě šišky ze stromu. Toto pěkně začíná.

K večeru už jsem to nevydržel a vyrazil vyzkoušet svůj krásný modrý bicykl. Bicykluje se na něm naprosto skvěle. Jen mušky létají do očí a tak jsem se dobicykloval nejprve k vietnamci pro brýle, které jsem nechal doma, a pak až k Panně Marii ve skále.

Mimochodem na kolo to úplně vhodná trasa není, ale dá se. Tímto děkuji neznámému cizinci, který mi pod kopcem tvrdil, že je to na kole na pohodu. A až ho příště potkám, názorně mu ukážu, jaké tam podél pěšiny rostou pěkné kopřivy…

Jo, a kdo to ještě neví – tak s Kanadou jsme to projeli… Hmm.

Tak to by myslím na poprvé stačilo. Už u toho usínám. Zítra se můžete těšit třeba na vyprávění o tom, jaké tu mají krásné dobíjecí místo pro bicykly, které je mi ovšem úplně na prd…

Zpět na rozcestník

27.5.2026 – den druhý

Tak se nám to pěkně rozjelo. Ráno paní doktorka prohlásila, že jsem mlád a perspektivní (jak na tohle přišla…?) a že mi tedy napíše hodně cvičení, ať se ukážu. Nemůže mi prý dát nějakou celotělovou elektriku, vzhledem k železe v pánvi. Tak mi tam nasází co nejvíc něčeho jiného. A jak řekla, tak udělala… Tak mám rozpis a z mého plánu o povalování se a celodenních výletech na kole udělal trosky. Hmm. Zatím jsem prodělal skupinové cvičení, kde jsem byl sám, vířivou koupel dolních končetin a uhličitou koupel, kde si připadáte jako naložení v hodně bublinkaté sodovce. Když mi sestřička u koupele vysvětlovala co a jak, k čemu všemu je to dobré, tak jsem se bál že vylezu jako miminko. Ale prd. Jo, a na koupeli nohou jsem potkal paní, co se mě včera pokoušela zachraňovat z kopřiv. Prý jestli nejsem moc požahanej. Sestřička co tam byla se hned ptala, cože jsme to včera spolu vyváděli. Tak paní nelenila a jala se vyprávět, jak nějakej blbec jel na kole k panence Marii a jak tam zahučel do kopřiv… Takže všichni hrozná sranda a já už jsem tady za komika… Jinak zatím dobrý. Všichni jsou tu milí a ochotní, tak snad jim to vydrží.

Na parkování kola tu mají takovou zamykací komoru. Klíč od komory je k půjčení na recepci. Kolo tam mám ještě uzamčené k držáku kol kvalitním zámkem. I tak jsem lehce nervózní. Naštěstí jsem Lucce, než včera odjela, zabavil AirTag z jejích klíčů. Plánoval jsem, že jej přilepím pod sedlo. Včera při vyjížďce jsem tedy navštívil vietnamského obchodníka, o kterém mi taky říkali, že má všechno. Ale ouha, oboustrannou lepící pásku neměl. Alespoň paní, co tam byla, to tvrdila. Dnes ráno jsem tedy vyrazil do druhého zdejšího obchodu, což je COOP. Tam také nemají. Po pravdě, když ten krámek projdete, tak tam nemají v podstatě nic. Krom chleba. Když jsem si o tom povídal se známou ukecanou paní, kterou jsem zrovna potkal, řekla ať se stavím u vietnamce, až tam bude on a ne ona. Tak jsem tam zašel a ejhle, mám pásku. To jsou věci…

Včera jsem hodlal vyzkoušet veřejnou nabíječku, kterou tu mám hned vedle. Klíček je opět možné zapůjčiti sobě na recepci. Klíček jsem si tedy zapůjčil, skříňku otevřel, našel tři kabely připoutané ocelovým lankem a jeden zbytek ocelového lanka. Na tomto zbytku byl zřejmě kdysi kabel. Samozřejmě, že zrovna ten, který pasuje do mého kola… Hmm… Naštěstí jsem ke kolu dostal i nabíječku, tak sedím s kolem před recepcí, čtu si, nebo pracuju a nabíjím si kolo…

Dnes tedy, po všech procedurách, jsem si nabil bicykl a vyrazil se projet. Nejdříve jsem to vzal k místnímu jezeru a nahoru na Hradišťský vrch.

Prý se tam dá koupat, je tam poměrně velké parkoviště a je tam i kemp. Takhle to nevypadá špatně. Přímo u jezera jsem nebyl, jelikož se tam platí vstupné a koupel jsem neplánoval. Tak třeba někdy příště.

Pak jsem tak nějak objel Konstantinovy lázně po cyklostezce, která vede podél silnice a nepotkal jsem ani živáčka. Docela fajn projížďka. Zkouším, co všechno můj modrý bicykl umí a nestačím se divit. Tak samozřejmě jede, brzdí, péruje,… to by člověk vcelku očekával. Ale on si i sám řadí. A docela chytře. Dokonce když se jede z kopce, nešlape se a zrychluje se, tak si sám připraví rychlejší převod. A když se brzdí, tak si sám připraví lehčí převod. Bez šlapání. Já to říkal, že je chytřejší než já. Jen doufám, že nedopadnu jako řidiči z filmu Upít z Feratu… No, zatím po mě můj bicykl chce jen elektřinu.

Po bicyklování, a dnes jsem nikam nezahučel, jsem si dal ještě bazén. Skoro hodinku. Při příchodu tam byl jen jeden pán a i ten po chvíli odešel. Tak jsem měl celý bazén pro sebe. Tohle mě baví…

Tak. Jinak dnes jsem tu asi sám. Pan spolubydlící odpoledne odjel a zatím mi sem nikoho nedali. Kdyby jim to tak vydrželo. No, tak tady bydlím.

Mimochodem, věděli jste, že úsloví „kecá jako Palacký“ nevzniklo kvůli slavnému historikovi Františku Palackému, ale kvůli jeho synovi, profesorovi Janu Palackému? Ten ve svém pokročilém věku odchytával na ulici náhodné kolemjdoucí a dlouze, zmateně a zarputile jim vykládal své zeměpisné teorie. Tak to jen tak na okraj, abych vás taky trochu vzdělal.

Takhle vypadá pokoj. Je to prťavé, ale naprosto dostačující. Stejně tu v podstatě jen přespávám. Ještě je k tomu samozřejmě záchod a koupelna, ale to už vám fotit nebudu. Jo, a pro rejpaly – tak ta ustlaná je moje.

Byla večeře. Zvěřinový guláš a rýže. Nebylo to špatné. Ale Matěj by ty porce snědl tak tři, pak by si dal dvě palačinky a pak by se ptal kdy už bude snídaně… Asi jsem rozežranej… Tak a mám to. Nazdar.

Zpět na rozcestník

28.5.20226 – den třetí

Ráno, ještě před snídaní, jsem měl v rozpisu Fit III. Ukázalo se, že se jedná o posilovnu. Z nějakého důvodu, tam nemají jediný stroj na nohy… Ale mají tam podložky i velký balón na kterém cvičím. Tak si vystačím. Potom zase bublinkatá koupel a pak masážní vana. To jsem vůbec netušil oč se jedná. Schválně sem dám dvě fotky za sebou…

To první je vana na uhličitou, bublinkatou koupel. To druhé je masážní vana. Pod tím prostěradlem je guma. A jak si tam člověk lehne, tak ho to zespoda masíruje. Jakoby pod tou gumou tryskala voda. Velmi příjemné a velmi uspávající.

Po obědě jsem vyzkoušel wellness bazén, kam můžu třikrát týdně zdarma. Je větší, je tam plno trysek, vířivka, Kneippův chodníček… Hezké a kupodivu všude málo lidí. Pak na vstupní pohovor, což obnášelo informace kam jít nahlásit když je mi špatně, kde si vyzvednout léky, jaký je kulturní program a tak. Mimo jiné tam paní doktorka říkala, že když má někdo pocit, že léčba neprobíhá úplně dobře, nebo třeba část zdejšího pobytu promarodí, může požádat o týden navíc. Pak je na pojišťovně, zda to odsouhlasí. Ale že se o tom nikde nemluví a nikdo nám to nikde neřekne, ale že na to máme nárok. Tak že bych si to ještě o týden protáhl…? Hehehe.

Pak jsme vyrazil na kolo… Jedu si a po chvíli mám pocit, že jsem snad ve Švýcarsku…

Žena mi povolila koupit nový bicykl s tím, že si konečně koupím také přilbu. A budu jí nosit. Přilbu jsem tedy koupil. A nosím ji. A hádejte, co je tohle:

To si člověk mírumilovně jede a najednou ťaf. Hmyzák pod přilbu a hned žihadlo. Pitomá včela, kdyby chvíli počkala, pustil bych jí ven. Ale to ona ne, bodla mi to přímo do pleše…

Takže helmy prý zachraňují životy. Kdybych měl šátek, tak se to nestane. Včely bych hlavou odpinkával, jako doposud, a nikomu by se nic nestalo. Tak.

Po příjezdu jsem uklidil bicykl do kumbálu a hned si skočil ještě na chvíli do bazénu. Pak večeře (klasicky bych ještě něco malého sezobl…) a nakonec odborná přednáška. Měl jsem z toho trochu obavy, ale ono to bylo docela zajímavé povídání o výměně kyčle a kolene a následné rehabilitaci.

Jo, a od dopoledne už mám nového spolubydlícího. Přes den jsme se moc neviděli a teď vypadá že sleduje televizní seriály… Uff… Třeba bude jinak normální. Jdu si vyhrabat sluchátka a pustím si něco na noťasu. Tak dobrou s kobrou.

Zpět na rozcestník

29.5.2026 – den čtvrtý

Včera jsem zapomněl napsat o jedné věci. A sice o České Poště… Poslední dobou jsem si říkal, jak ta pošta už vcelku funguje. U nás ochočený pošťák, co rovnou píše SMS kam schoval balíček, či dopis, na přepážkách ochotné a milé paní… Ale teď jsem narazil. Před odjezdem, jsme si s Luckou chtěli zřídit kartičky pro převzetí doporučené pošty. Na přepážce milá paní, vše proběhlo vcelku v pohodě a kartičky že přijdou emailem a my si vytiskneme. No, před lety jsme je dostali hned na přepážce. Nu což, nová doba, všude se šetří. Přišlo několik emailů, v žádném však kartička k vytištění. V úterý jsem odjel do lázní a ve středu tři dopisy do vlastních rukou. Dva pro mě a jeden pro Lucku. Jeden pro mě od policie, na který čekám a kvůli kterému jsme to celé podnikli. Ty dva z pošty. Lucka si svůj s kartičkou vyzvedla, ale ty moje dva ani s kartičkou vyzvednout nemůže… Tak to přeposlali za mnou do lázní. Jsem zvědav kdy a kde se ty dopisy vynoří…

Tak. Teď už zase trochu veseleji. Našel jsem další Prusíkův pramen a ten teče. Takže už se v tom nejen koupu, už se tím i nalévám a to by v tom byl čert, abych se navrátil o dvacet let mladší…

A abych vás zase trochu vzdělal, tak co že to tu vlastně tryská. Takže – přírodní železnatá, hydrogenuhličitanová, sodnohořečnatá kyselka se zvýšeným obsahem kyseliny metakřemičité, hypotonická. Ufff… A jestli mi nevěříte, tak tady to máte.

Léčivých zdrojů pramene Prusík je využíváno především při uhličitých koupelích a dále formou podkožní aplikace zřídelního plynu. Při uhličité koupeli, základní léčebné proceduře Konstantinových Lázní, dochází ke vstřebávání oxidu uhličitého pokožkou, čímž dojde k rozšiřování cév a následně i k poklesu krevního tlaku a snížení tepové frekvence. Zvýší se svalové prokrvení a okysličení, proto mají uhličité koupele významný vliv na srdeční a cévní systém a doporučují se také při onemocněních pohybového aparátu.

A když už jsem u těch koupelí… Tak takhle si tu denně šumím. Když jsem řekl, že si připadám jako bych se rozpouštěl v kyselině, sestřička se zděsila a prý ostatní říkají, že jsou jak v šampaňském… Hmm.

Jsem stydlivý a slušně vychovaný, tudíž vidíte pouze bublající nohy. Jinak jsem tam samozřejmě celej. (A ano, ta celá hambatá fotka existuje. Dokonce dvě. Sestřičky jsou tu pro každou srandu. Ale nikdy a nikdo je neuvidí…). No, a prý čím studenější voda, tím vetší se dělají bublinky a tím je to zdravější. Takže každý den zkouším trochu studenější. Na konci pobytu to třeba dotáhnu na jednu velkou bublinu. Kdo ví. A pak už by to možná ani nebyla hambatá fotka, ta voda je fakt studená… No nic. Dnes mi také poprvé aplikovali, výše zmíněné, plynové injekce. Malinkou jehličkou se pod kůži foukne trochu plynu. Prý to někomu úžasně pomáhá a někomu vůbec. Kus od kusu. Tak jsem se rozhodl, že se zařadím do první kategorie….

Odpoledne jsem zase vyrazil na kolo. Dnes 15km. Zjišťuju, že zatím to mám každý den o kousek delší. Ale hlavně jsem se rozhodl dnes podrobit kolo trochu drsnější zkoušce. Takže jsem si dal pár kamenitých kopců nahoru i dolu. Mám pocit, že těch nahoru bylo o dost víc. Vůbec tady ta krajina v tomto smyslu připomíná hory. A’t jedu kam jedu, vždycky je to do kopce. A dokonce jsem si dal i jeden brod, takže teď na okně suším boty. No kolo zkoušku zvládlo. Rozhodně tedy lépe, než já. Tak jsem si za odměnu nakoupil tatranky. Na ty moje výlety je potřeba mít nějakou energii sbalenou na cesty…

Jo, před kolem jsem ještě vyrazil do bazénu. Ráno jsme tam měli skupinové cvičení a odpoledne tam můžu třikrát do týdne. To už jsem tuším psal. No, žádná sláva. Bylo tam dost lidí, postávají po skupinkách uprostřed bazénu a žvaní, takže se nedá rozumě plavat. A když už tam člověk nějak prokličkuje, tak narazí do někoho, kdo si tam plave napříč. Prostě bordel a anarchie. Raději budu chodit do toho menšího, co mám vedle a můžu tam v podstatě kdykoliv. Tak. Nu, a to by vám mohlo pro dnešek stačit. Nazdar.

Zpět na rozcestník

30.5.2026 – den pátý

Je sobota a ač mi rozpis procedur oficiálně končí až v půl druhé, jsem se vším hotov před snídaní. Sestřičky chtějí také brzo domů, tak jsem byl požádán, zda nemohu přijít hned ráno. Tak jsem šel. Bublinková koupel, pak perličková na nohy a pak na ruce. Buch, buch, buch a bylo hotovo. Ještě jsem čekal třičtvrtě hodiny na snídani. Doufám, že to takhle klapne za čtrnáct dní, až budu pospíchat na vlak.

Počasí se trochu horší a prý má pršet a bouřit. Zatím se jen honí mraky a dost fouká. Vyrážím tedy už dopoledne na kolo. Tentokrát směr Bezdružice.

Mají tam pěkné nádraží a moc pěkné náměstí. Ono je to takové omšelé a vlastně nic moc není, ale přišlo mi to takové útulné. A pokud máte zájem, mají tam zámek na prodej. Na tom vagónku jsem objevil krásné nápisy. Asi si je nechám dát na tričko…

No uznejte, že tohle by bylo pro mě jako vyšité… Po obědě jsem se uhnízdil s knihou a nabíječkou na recepci Jiráska. Plán byl nabít kolo, něco počíst a vyrazit na projížďku. Přečetl jsem asi tři stránky a pak kecal se ženou. Pak jsem přečetl další tři stránky a kecal s recepční. Aspoň mi poradila, kam se dá jet. Mezitím se prohnala jedna prudká, ale krátká přeprška a zase bylo hezky. Tak jsem vyrazil.

V plánu byla zřícenina hradu Krasíkov a návštěvu poblíž se nalézající farmy, za účelem průzkumu jejich prodejny pochutin. Dle instrukcí paní recepční. Kopec Krasíkov jsem našel a vyjel jsem na něj. Na kopci byla kaple a věž. Zřejmě zbytek hradu Krasíkov, říkám si. A vesele rozesílám fotky, na jaký pěkný hrad jsem to narazil. Pak jsem došel k ceduli a hle… není to Krasíkov. Je to Švamberk. Tak si říkám, že tomu tak místní asi říkají podle jména kopce. Dle map se kopec skutečně jmenuje Krasíkov.

Vtip byl v tom, že abych viděl co největší část trasy, kam chci jet, mám ji nastavenou na velké měřítko. A tím se samozřejmě ztrácejí některé detaily. Po zvětšení mapy se ukázalo, že na kopci Krasíkov se nachází zříceniny dvě. Dobře, v tuto konkrétní chvíli i se mnou tři.

První je Švamberk s kaplí svaté Máří Magdaleny a za několika stromy o cca 50 metrů dále je ukryt Krasíkov. Pro místní, je to prostě všechno Krasíkov a nikdo tomu jinak neřekne, jak mi po návratu vysvětlila paní recepční. A o nějakém Švamberku, slyšela poprvé. Hmm. Pak se spolehněte na informace od místních. První den mě pošlou na kole na skály a do kopřiv a teď tohle.

Nicméně výprava se určitě vyplatila. Z Krasíkova je krásný výhled a farma pod kopcem také nezklamala. Zakoupil jsem si štrůdlík a zelňáčky se škvarkama. Což jsou spiš takové slabounké křupavé sušenky. Ale velmi žravé. Už nejsou… Plánoval jsem tam vzít rodinku, až za mnou přijedou. Ale Máťa na kole ten kopec nedá a když pod kopec dojedeme autem, nevím jestli já vylezu nahoru pěšky… Hmm.

Jinak nadšení z kola přetrvává. Výpomoc používám jen do větších kopců, jelikož například šlapat ve stoje mi ještě moc nejde. Zatím to využívám na půl na půl. Dnes jsem při návratu potkal skupinu tří cyklistů na elektrokolech. Zrovna v tom největším kopci před lázněmi. Měli silnější Canyony s velkou baterkou, ale stejně jsem byl nahoře dřív. Hehehe

No, pak jsem si dal bazén, chvilku oddech a večeře Teď sedím na terase cukrárny a píšu vám tu tyhle bláboly a mlsám… Tvarohový dortík s malinami a trochu jinou minerálku, než furt toho Prusíka.. Mňam.

Proč? Protože můžu (blbá reklama…). A protože chci. Když jsem dnes tak pěkně a poctivě sportoval. A hlavně mám už delší dobu děsnou chuť na něco sladkého. V osm má začít někdo v jídelně hrát k poslech a k tanci. Tak na nějaké tancování to nevidím, ale zkusím tu vydržet jak budou hrát. Ale asi zalezu, každý den tu mám zatím dost akční a večer jsem rád když lehnu.

Matěj byl dnes na rybářských závodech. Uhrál krásné páté místo. Ale mohl prý být třetí, kdyby se končilo včas. Jenže díky chybě v organizaci nebyl v jedenáct hodin, kdy měl končit závod, připraven tradiční guláš (což je samo o sobě naprosto skandální). A tak než se dopřipravil, byl závod prodloužen. A právě v tom prodloužení chytli dva závodníci kapříky, čímž se dostali před Máťu. No, stane se.

Nějakou maličkost vyhrál, ale hlavně dostal, jako každý rok, perníkového kapra. A hned ho snědl. Stejně mám podezření, že na ty závody jezdí jen kvůli tomu perníku. Pak tam měli ještě dětský den a soutěže, jezdil s kámošem na čtyřkolce a teď už o nich několik hodin nevím. Tak si asi užívají.

Tak a to by bylo za dnešek asi tak všechno. A když už sem poslední dobou sypu jeden obrázek za druhým, hodím sem ještě jeden. A jsem zvědav, kdo si tohle ještě pamatuje…

Zpět na rozcestník

31.5.2026 – den šestý

Milý deníčku, během dnešního dne se nic zvláštního nestalo… Tak nějak by se dalo dnes začít. Ráno jsem si šel zaplavat a byl jsem tam úplně sám. Tak jsem vám ten bazén aspoň vyfotil.

Pak snídaně a takové líné dopoledne. Vzal jsem si knížku a noťas do parku a například si objednal lepení na kolo. Napadlo mě totiž, že jak se rozšiřuje můj akční rádius, nemám sebou krom vody a tatranky v podstatě nic. A představa, že někde pět kilometrů daleko píchnu a popajdám s kolem zpět, mě rozhodně nenaplňuje nadšením. Naštěstí jsme objevil, že vedle pošty jsou boxy Zásilkovny. Takže je využiji.

Po obědě dorazila návštěva. Přivezla obří zásobu potravin, takže nejen že nezemřu hlady, ale ještě přiberu… Tímto ještě jednou mnohokrát děkuji a slibuji, že se to všechno pokusím sežrat. Jo, a máš to výborné 🙂

Petr objevil, že na náměstí je socha lázeňského šviháka. Tak jsme ji museli navštívit. Švihej jsem teda dost, ale uznávám, že na něj rozhodně nemám. Potřebuji nutně sehnat frak a cylindr. Elasťáky na kolo a holinky mám… Jo, a to paraple, co má Lída neznamená že prší. Švihák ho má za zády taky. Asi to patří k bontonu.

Tak jsem se prošli po lázních, v cukrárně si dali zmrzlinu a ledovou kávu… Zkrátka taková pohodová neděle. Lída si koupila originální prusíkovu lahev, naplnila ji originálním Prusíkem a Matylda to prý musí zcela neoriginálně vypít, než dojedou domů. Tak snad se nepočurá…

No a to by bylo asi tak vše. Prostě neděle. A nechci vám kazit večer, ale zítra je pondělí…

Tak ještě jedna poslední, ale nejdůležitější informace. Matěj ulovil svého prvního kapra na Berounce. Konečně. Tak snad se tím zlomilo to prokletí a dojem, že na Berounce žádné ryby nejsou…

Zpět na rozcestník

1.6.2026 – den sedmý

Dnes jsem měl zajít na ředitelství. Ne, neudělal jsem žádný průs… průšvih. Zatím. Měl jsem se zeptat, zda by se nenašel nějaký pokojíček pro jednoho. Neboli jednolůžák, jak jsem byl poučen. A on se našel. Takže jsem opustil Palackýho a přestěhoval se na Marii.

Ufff. Velmi plné dopoledne. Procedury plus stěhování, byl to fofr. Ale už jsem tu. Ve druhém patře. Je to tu docela hodně retro, ale dobrý. Možná bych řekl, že je ten pokoj větší, než ten dosavadní dvoulůžák. Kdyby to nebylo ve druhém patře, dám si sem i kolo. Ale tahat to sem… stačil mi dnes kufr.

Tak schválně, kdy jste naposled viděli splachování špagátkem? Já už dlouho ne. Ale co, funguje to, tak proč to měnit.

Ale jsem tu sám, nemám chrápajícího spolunocležníka a mám klid. Když už je řeč o bývalém spolubydlícím, tak jsem zase udělal ostudu. Jak jsem pospíchal s balením a jak je v chodbičce šero, sbalil jsem mu omylem i jeho boty. Mám doma velmi podobné. Potkali jsem se před obědem a on mi to povídá. Samozřejmě u toho bylo plno lidí, včetně ukecané paní… Boty jsem mu přinesl, omluvil se, ale srandu ze mě budou mít pořád… Achjo.

Po obědě jsem si zahrál s Máťou na počítači po netu, pak jsem si zašel zacvičit a pak vyrazil na projížďku. Bazén už jsem dnes nestihl. To se prostě všechno nedá. I tak už mi hodinky píšou – nadměrná zátěž. Hmm.

Tentokrát na hrad Gutštejn. Nádherná zřícenina, trochu jsem si ji prolezl, nepotkal tam ani živáčka, prostě paráda. Akorát mi začínají docházet hrady v blízkém okolí a nějak víc daleko se mi nechce, dokud mi aspoň nepřijde to lepení. Přeci jen, náhoda je blbec…

No a to by dneska bylo asi tak všechno. Ale jelikož Matěj furt chodí na ty ryby, mám tu pro něj jeden vtip na dobrou noc.

Zpět na rozcestník

2.6.2026 – den osmý

Tak a je to zase tady. Tvůrčí krize. Nevím co psát. Nemám žádné nové fotky. Nic moc se nedělo. Achjo…

Tak milý deníčku… ráno jsem šel na bublinkatou koupel, pak byla snídaně, po ní plynové injekce a skupinové cvičení. Před obědem jsem si zahrál s Máťou a po obědě šel na poštu. Dorazily mi totiž ty dva přeposlané dopisy. No fakt se neztratily. Obdivuhodné. Jednak kartičky na přebírání pošty, které jsou mi platné jak žábě holinky… No, ale hlavně dopis od PČR, kde jsem se oficiálně dozvěděl, že pan řidič autobusu je obviněn z těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, podle paragrafu… blablabla. Hmm. Řekl bych, že to mi je taky platné jak žábě holinky… Hmm. Pak jsem vyrazil na záhadné PHYO 787, jak bylo napsáno v rozvrhu. Vyklubalo se z toho elektrické lůžko. Tedy v mém případě mi lupnou na nohu čtyři elektrody, pustí do nich něco elektriky a doufají, že se něco stane. Ovšem nejsem elektrokolo, takže rychleji nepojedu… Tak jsem šel raději do bazénu. A pak na večeři.

Tohle je dům, ve kterém teď bydlím – Marie. Krom jiného tady sídlí i místí rychlá záchranka. To se pozná jednak podle velké garáže a jednak podle toho, že před vchodem nonstop postávají dva chlapíci v červeném, povídají si a vykuřují. Mám okno nad vchodem… A pak ještě podle cedule ZZSPk. Tak.

Když tady v neděli byla Lída s rodinou, prohlašovala cosi o tom, že Konstantinovy Lázně se zajisté jmenují podle pana Konstantina a myslela tím pan Císaře Konstantina I. Velikého. Hmm. Slíbil jsem jí, že až nebudu mít o čem psát (což je skoro pokaždé, ale pak se to nějak zvrhne), tak jí poučím. Tak tedy, milá sestřičko, Konstantinovy Lázně jsou skutečně pojmenovány podle pana Konstantina, ale nikoliv po tom prvním a velikém, ale po knížeti jménem Konstantin Josef z Löwenstein-Wertheim-Rosenbergu (1802–1838), prvorozený to syn knížete Karla Thomase Löwensteina a jeho manželky Žofie.

Lázně po němu byly pojmenovány hned po jeho smrti roku 1838, takže si to chudák asi moc neužil… Nicméně oficiální český název Konstantinovy Lázně byl ustanoven až roku 1923. Tak, to by snad mohlo stačit…

Jo…. po cestě na snídani jsem potkal svou bývalou sousedku z Palackýho – paní ukecanou. Prý se ráno na cigárku ptala mého bývalého spolubydlícího, co mu ještě chybí… Hahaha. To jsme se zasmáli…

A vůbec…

Zpět na rozcestník

3.6.2026 – den devátý

Ozvala se pojišťovna. To jsem včera zapomněl napsat. Že prý mi proplatí pobyt v RHB. Ovšem bez jakéhokoli vysvětlení, pouze necelé dvě třetiny… No, netuší co činí. Lucka už se na ně chystá a to se ještě budou divit… Tak.

Dnes, krom jiného, masáž zad. Nevím co s těma masážema všichni mají, nic extra mi to nepřišlo. Stejně tak nevím, co mají všichni se zádama. S mejma. Všichni mají pocit, že potřebuju opravit záda, všem dokola opakuju, že mě záda nebolej a v životě neboleli. Ale doktorkou počínaje, přes fyzio a masáže až k rehabilitacím, všude furt záda. Prej mě musí bolet alespoň z těch hůlek. No, nebolí… Achjo.

Odpoledne jsem si vyrazil na kole. Jen tak kousek, jelikož před tím jsem si dal navíc tělocvičnu a bazén. A taky se nehezky zatáhlo a začal foukat fakt studenej vítr. A já si nevzal bundu… Objevil jsem lesopark, kde je spousta různých prolézaček a podobně. Ale mají tam také moc pěkný venkovní bazén a údajně by mě být přístupný i veřejnosti. Až tedy bude teplo. Tak uvidíme a případně vyzkoušíme…

Dal jsem si takové kolečko a aspoň vyfotil Bezdružice, což jsem posledně zapomněl. Také jsem viděl v ohradě býčí zápas. Ale když jsem zastavil, že je vyfotím, přestali a koukali na mě. Zle. Tak jsem raději pokračoval…

Tohle je prosím kaple sv. Jana, Pavla a Václava. Jak je patrné, bytová krize je už skutečně velký problém. Tři v jedné kapličce, to už je vrchol. A nebo je to všechno jinak… Když si vzpomenu na nedávnou návštěvu Krasíkova/Švamberka, kde je kaple svaté Magdalény velikosti kostela… Tak mají ty ženský nějakou protekci, nebo jak?

Když jsem byl dopoledne na procedurách, volalo mi neznámé číslo z Plzeňského kraje. Volal jsem zpět a dovolal se na zdejší recepci. Prý jsem v bývalém pokoji nechal pyžamo – jak jsem ustlal, nechal jsem pod polštářem spací trenky. Paní uklízečka se prý vyděsila, že ji zmizel pacient, nikdo jí neřekl, že bych měl odjet. Tak volala na recepci, tam zjistili, že jsem se přestěhoval, jen jim to nikdo neřekl… Tak jsem se stavil na recepci, kde si jinak dobíjím kolo, a vyzvedl trenky. Achjo… Což mi připomíná, že mi trenky nějak docházejí. Takže zítra bude asi prací den. Achjo na druhou… A nebo taky ne…

Zpět na rozcestník

4.6.2026 – den desátý

Tak dnes toho bylo poměrně hodně, takže celé dopoledne jsem přebíhal z jedné akce na druhou. Do toho ještě vizita. Paní doktorka mi trochu překopala rozpis a řekla, že by mi doporučila ještě pokračování nějakého cvičení po skončení zdejšího pobytu. Tak to budu muset asi nadhodit panu doktorovi v Motole…

Po obědě jsem měl ještě masážní vanu. Jak mi klasické masáže nic neříkají, tak tohle se mi líbí. To by snad i pořídil domu. Sestřička říkala, že se to koupit dá a že kdybych to pronajímal, tak se mi to za chvíli vrátí. Tak že b bych začal podnikat v láznictví…?

Pak jsem vyrazil na malý okruh na kolo. Chtěl jsem na větší, ale nejdřív jsem se zakecal u Palackýho s bývalými sousedy a opravil babkám hůlky a pak si domluvil hraní s Máťou, ze kterého ale stejně sešlo…

Toto je sirný pramen zvaný Rudolfův, nebo Smraďoch. Údajně znám již od 16. století. Takže zřejmě jeden z prvních, které zde již tenkrát využívali. A on si jen tak bublá a ani moc nesmrdí.

Tohle je to koupaliště, o němž jsem včera psal. Fakt vypadá dobře a otevřené by mělo být od 19.6. V červnu jen o víkendech a pak už podle běžný provoz. Ovšem co je to běžný provoz, jsem se nikde nedočetl… Hmm.

Pak jsem vyrazil k prameni lásky. No nevím. Obávám se, že po té, co bych tam svou milou dotáhl, by mě kopla do pozadí. Je to cca 50 metrů od cesty, skrz houští, kopřivy a podobné milé rostlinstvo. Nicméně byl jsem tam v pozdějším odpoledni a začala se tam trousit místní mládež. Možná testují, zda to funguje. Tak jsem jim raději vyklidil pole působnosti, abych tam nebyl za křena…

Kousek nad pramenem je posezení, cedule o geologickém podloží a krásný starý odpadkový koš. Takový si pamatuju jako dítko. Ještě je tu někde poblíž studánka lásky, ale tu jsem zatím neobjevil. A pokud je stejně přístupná jako pramen, tak asi ani objevovat nebudu…

No a večer nás čekala přednáška v jídelně o DNS. A ano, já jakožto bývalý skoroajťák si to hned přeložím jako Domain Name System… Ale tady se mluví o jiném DNS. A sice o Dynamické Neuromuskulární Stabilizaci, podle Koláře. Je to v podstatě o tom, jak správně držet tělo a pohyb provádět s co nejmenší námahou. A to za pomoci správného dýchání. A vychází to vlastně z prvních přirozených pohybů už od miminek. Velmi, velmi zjednodušeně řečeno. No a bylo to velmi zajímavé. Hmm.

Zpět na rozcestník

5.6.2026 – den jedenáctý

Dopoledne už dá se říci zaběhá klasika. Procedury, snídaně, procedury… Po obědě jsem se chtěl ještě vrhnout do bazénu, ale měli tam nějakou akci jen pro přihlášené, takže smůla…

Od samého začátku mi tu vrtá hlavou jedna věc. V místním fitku, nemají žádný stroj na posilování nohou. Na to, že je tu většina lidí po operacích kolen a kyčlí, mi to přijde dost zvláštní. Když jsem se na to při prvním cvičení zeptal paní fyzio, koukla na mě jako bacil do lékárny, pohodila hlavou k běhacímu pásu a řekla – vždyť tu jsou… Hmm. Budu to muset ještě nějak prozkoumat.

Odpoledne se dostavila Lucka s Matějem a hned jsme museli do bazénu. Pak večeře a pak předem domluvená solná jeskyně.

Solnou jeskyň jsem tu domlouval už včera. Lucka ji měla totiž objednanou v rámci balíčku jen pro sebe a na sobotu. Tak jsem zašel na recepci a opatrně se zeptal, jestli by tam s ní nemohl i Máťa. Je nějakej nakřapanej, tak ať se pěkně naloká slaného vzdoušku. A prý když přijde už v pátek, tak to ještě neřeší lidi wellnessu, ale děvčata z recepce a že to bude v pohodě. No a nakonec jsme tam byli hodinu všichni tři. Už si mě tu pamatují. Jen nevím, jestli je to dobře…

Večer jsme ještě pokecali na pokoji a zahráli si společenské hry a já se pak vydal přes park do svého ubytování. Když jsme u toho parku… Cestičky jsou tu jako za mého mládí ve stromovce. Tedy asfaltové a hodně hrbolaté, jak tam prorůstají kořeny stromů. Ty hlavní cesty jsou místy dlážděné. A jelikož pod cestičkou zřejmě vede potrubí na vodu z pramene, jsou některé kostky jako servisní okénko a tak jsou opatřeny dírou o průměru cca tří centimetrů, pro snadné otevření. Po cestě z Prusíka, kam chodím na jídlo a cvičení, vím o jedné jediné kostce s takovouhle dírou. A včera večer jsem cestou z večeře pozoroval divé ptactvo (a že ho tu je) a hůlkou s trefil přímo do téhle díry… No, netáhl jsme se jak dlouhej, tak širokej, ale bylo to tak tak…

No a s tím bych to pro dnešek asi raději ukončil.

Zpět na rozcestník

6.6.2026 – den dvanáctý

Ráno jsem si přivstal, abych stihl všechny naplánované procedury co nejdříve. Zadařilo se a byl jsem hotov ještě před snídaní. Dnes jsem měl poprvé střídavou koupel nohou. To je střídavé ráchání v teplé a studené vodě. Paní mě tam nechala, ať pochoduju dvacet kroků v teplé, deset kroků ve studené a tak stále dokola. No, rozkaz je rozkaz. Tak jsem pochodoval. Za čtvrt hodiny přišla a prý jé, vy stále ještě pochodujete? Povídám rozkaz zněl jasně, kdo jsem já abych ho rozporoval? I když už jsem skoro v plzni… Tak prý aspoň že je se mnou sranda, že na mě zapomněla…

Pak jsem doprovodil a uvedl Lucku do uhličité koupele a na masážní vanu a vyrazili jsme s Máťou do wellnessu. Tam jsme se ráchali a potkali tam paní bývalou sousedku upovídanou s vnukem. Tak jsme ho s Maťou učili plavat.

A pak oběd. Já měl klasický v jídelně a Lucku s Matym jsem vzal na Burger. A jelikož byl prý fakt moc dobrý, naplánovali jsem tam i večeři, že si dám taky.

Po obědě jsme šli hrát společenské hry a když Lucka usnula, šel Mates vyzkoušet můj nový bicykl. Jediná klika je, že na něj ještě pořádně sám nevyleze. Když mu pomůžu nahoru, tak už jezdí jak poděs. A prý jestli mu ho nechci dát… No nechci. Tak.

No a pak byl čas na večeři. Já měl objednán jen salát a těšil se na Burger. Maty snědl půl pstruha a odpadl na pokoji. Tak jsme si daly se ženou rande ve dvou.

A na to, že je to venkovní stánek, tam vaří fakt výborně. Já si dal Burger a Lucka smažený hermelín se slaninou, brusinkami, krutonky, pečeným jablíčkem,… a já nevím čím vším ještě. Fakt si s tím vyhraje a má to výborné.

A jelikož sem prý nedávám žádné svoje fotky, protože selfíčka fakt nefotím, tak tady máte jednu fotku, jak mě vidí moje žena… Myslím, že to zase na dlouho stačí…

Zpět na rozcestník

7.6.2026 – den třináctý

Tak neděle. Nejprve pořádná snídaně a pak jsme vyrazili na Krasíkov. Takže dnes bude více fotek, než textu…

Já na kole a Lucka s Máťou autem. Domluva byla, že se sejdeme pod hradem na parkovišti, tam půjčím Matymu kolo a on nahoru vyjede a my vyjdem. Sice měl sebou svoje kolo, ale furt nějak pokašlává a dnes nějaké velké teplo nebylo a pořádně foukalo. Ono už k tomu parkovišti je to do pěkného kopce, takže si ze mě dělali srandu, jak funím…

Než jsme s Luckou vylezly nahoru, Matěj to vyjel a sjel asi čtyřikrát a volal na nás, kde se couráme.

Sice fakt hodně foukalo, ale aspoň bylo hezky vidět do dálky.

A je tam prostě hezky, mají tam i hladomornu…

…a moc pěknou kapli.

Jen jsem ještě nevyzkoumal, jak je to s tím názvem. Někde se uvádějí hrady dva – Krasíkov a Švamberk. Někde jen Švamberk a někde jen Krasíkov. Čert aby se v tom vyznal. Ale zkusím k tomu něco dohledat… Zpátky jel Matěj se mnou na svém kole a Lucka autem sama. Já pak šel na oběd, ty dva na chvíli do bazénu a pak jsme si dali sraz u stánku a Maty s Luckou si zopákly včerejší burgerový oběd. Pak ještě wellness, palačinka a už jsem tu zase opuštěnej…

Zpět na rozcestník

8.6.2026 – den čtrnáctý

Tak už jsem tu čtrnáct dní. To nám to utíká. A hned po ránu infaktvový stav. Volá mi ubrečnej Matěj, že je někdo naboural… Než jsme se dopracovali k jádru věci, myslel jsem že mě klepne. Naštěstí jen pán na křižovatce hledal něco v kastlíku, pustil brzdu, auto mu couvlo a na Toyotě zničil rámeček na značku a tu trochu zohýbal. Jinak se nestalo nic. Ufff….

Tak Lucka koupila nový rámeček, značku s Máťou porovnaly, jak to šlo, a přidělaly na auto. Šikulky jsou to. Jen začínám mít trochu strach, že zjistí, že mě tam vlastně nepotřebujou… Hmm.

A dál to bude zase hlavně o obrázkách… co bych furt něco psal. Po obědě jsem vyrazil na projížďku. Plánoval jsem jen nějaký lehký okruh, jelikož kolo bylo nabité jen na 50%. Sice jsem plánoval, jak si ho nabiju u veřejné nabíječky. I vlastní kabel jsem si objednal, když ten erární někdo ukradl. Ovšem, ač mám originální kabel k nabíječkám PowerBox ONE, tak do místní nabíječky PowerBox ONE nepasuje… Napíšu jim tam hodně nepříjemný mail, protože tohle mě dokáže fakt vytočit… Tak jsem jel. A jak tak jedu, nevím ani kam, padne mi pohled na Ovčí vrch, kam jsem plánoval se někdy vydat.

A samozřejmě to nebylo jen tak. Měl jsem informaci, tuším že od místního pana maséra, že na ovčí vrch se dá zajet. Netuším, jestli myslel jako pod kopec a pak pěšky, nebo jinak… Využil jsem tedy nejlepší zdroj informací – místního občana. Já blbec… Ale jistě, na ovčí vrch se dá na kole, úplně v pohodě po zelené. Tak jsem jel. Zelená tam vede ze dvou stran. První pokus skončil v půli kopce, před prudkým stoupáním lesní pěšinkou, kam bych měl problém lézt i po čtyřech. K této pěšince jsem vystoupal kopec zarostlou loukou… Tak tedy zpět, objet kopec a druhý pokus z druhé strany.

Tam jsem našel krásný výhled na Krasíkov/Švamberk. A tady si dovolím malou vsuvku. Jakže to tedy je s tím hradem? Zdá se, že žádný hrad Krasíkov, nikdy neexistoval (i když na některých mapách je). Existoval pouze Švamberk, na kopci Krasíkov. Který se tak v době vzniku hradu takhle nejspíš vůbec nejmenoval. Historie hradu je poměrně divoká, vznikl v druhé polovině třináctého století, ale první osídlení tam bylo již minimálně v pozdní době halštatské. No, a spojení jmen Krasíkov a Švamberk? Jediné, co jsem dohledal je, že roku 1654 nechal majitel Jan Bedřich z Bezdružic na Švamberku postavit novou kapli svaté Máří Magdaleny, jejímž základem se stala bývalá bašta. Na opravu zámku mu však chyběly peníze, a proto se rozhodl jej neopravovat a použít kámen ze zdí k opravě poplužního dvora pod hradem. A tomuto dvoru se prý z nějakého důvodu říkalo Krasíkov… Ufff. Tak a máte to. Ale třeba je to všechno úplně jinak, jelikož používat internet jako zdroj informací, je vždy na pováženou…

Tak tedy dále. Na druhé straně jsem potkal dva pány elektrocyklisty v protisměru a ptám se, zda byli na Ovčím vrchu. Tak prý ne, je to moc do kopce…. He? Tak na co mají elektrokola? No nic, říkám si, tak se jim nechce. A jedu. Cesta se začne zvedat. Pak hodně zvedat. A pak už je to slušný kamenitý krpál. Ale když už tam jsem… Minul jsem odbočku ke kapli a sunu se výš k vyhlídce.

Vrchol jsem zdolal, vyhlídku po malém bloudění nalezl a jal se vyhlížet…

Ovšem… tak nějak nebylo nic vidět…

Holt je poněkud zarostlá. Škoda, ten výhled tam asi byl dříve fakt pěknej. Tak jsem se otočil a jel se podívat na kapli.

Tam to bylo nakonec moc pěkné. Upravené, tráva posekaná.

Kaple je vcelku pěkná. Uvnitř výstava barokních soch. Ale nahlédnout je možné jen přes mříž. Jo a správně se jmenuje Kaple Smrtelných úzkostí Kristových na Ovčím vrch u Krasíkova a uvnitř je obraz Krista na hoře Olivetské

Je to novorománská rotunda z r. 1906, která byla postavena na místě již zřícené starší kaple z r. 1696

Na východ od kaple připomíná památník z r. 1936 selské povstání, k němuž došlo r. 1680. Vzbouření sedláci nejdříve dobyli a vyplenili bezdružický zámek a před příchodem vojska se opevnili na  Ovčím vrchu. 6. května 1680 došlo ke střetnutí 500 nevolníků se dvěma setninami jízdy. Výsledkem bylo 49 mrtvých vzbouřenců pohřbených na  hřbitově v Čelivi. Tak. To zíráte jak jsem chytrej….

Mno, každá sranda něco stojí… Kapli nechala v letech 1680–1681 postavit bezdružická šlechtična Marie Františka z Heissensteinu jako pokání na místě tragického masakru stovek selských vzbouřenců císařským vojskem. Obávám se, že vzbouřencům už to bylo prd platné.

No nic. Každopádně výlet to byl nad míru zdařilý a po příjezdu jsem měl ještě 33% baterie. I přes ty zběsilé kopce. Tak to by šlo. Teď sedím na opuštěné recepci, nabíjím si bicykl na příště a píšu…. Tak je z toho nakonec takový vlastivědný záznam. Aspoň se trochu poučíte, když čtete takové blbosti, jako je tento web…

Na mapce je hezky vidět kde jsem se vracel a kde jsem bloudil. Mimochodem značení cyklotras je opravdu vtipné a bloudil jsem několikrát… Celkově jsem dnes najel 22,72Km a vystoupal 578m. Uff. Dobré to bylo.

Jo a ještě prásknu Matěje, který doma marodí a nechce se léčit a lže že si vzal léky, i když si je nevzal. Tak. A nepůjčím mu kolo. A nikam nepojede. A bude trčet doma s kašlem. Celé prázdniny. Tak!

Zpět na rozcestník

9.6.2026 – den patnáctý

Prší. Prší ráno. Prší dopoledne. Prší v poledne. Prší odpoledne…

Už mi jde ukecávání sestřiček, takže zvládám procedury většinou během dopoledne. Což se hodí, když chce člověk po obědě vyrazit někam na výlet. Dnes se mi to zase podařilo a dokonce i s vizitou. To je úspěch, jelikož doktorky, na rozdíl od sestřiček, moc ukecávat nejde. Na vizitě jsem z paní doktorky tahal rozumy. Poprosil jsem ji, ať mi na rovinu řekne, jak to vidí s tou nohou. Tak prý by to mělo být OK, nerv by se měl srovnat. Je to pruda, bude to trvat, ale mělo by se to dát do kupy. Mám pojídat magnesium, déčko a milgamu a vydržet. Tak držím…

Po obědě pořád pršelo, tak jsem šel do fitka a do bazénu. Pak to vypadalo, že už pršet nebude, tak jsem si naplánoval pěší výlet. Nejprve k větnamci pro nějaké sušenky na výlety na kole, pak nějak projít Konstantinky a pak se vydat k panence Marii, tentokrát pěšky. No… sušenky jsem nakoupil, obešel Konstantinky a v „centru“ si dal zmrzku. Ale pak jsem zjistil, že na delší pěší výlety to jaksi ještě není… a šel domů. Jo, a protože jsem si vzal do batohu bundu, tak už nepršelo. Hmm.

Tak jsem vám aspoň vyfotil místní kostel Panny Marie Lurdské. Postaven byl jako kaple pro lázeňské hosty v roce 1899 manželkou Dr. Pankratze, který v té době lázně spravoval. V roce 2000 byla kaple tehdejším biskupem Františkem Radkovským povýšena na farní kostel. A je docela pěknej.

Alespoň tedy z venčí. Uvnitř už je to dle mého trochu slabší. Ale mají tam nad lavicemi infrazářiče a na podlaze koberce. Hmm. Holt nová doba a já jsem stará konzerva. Naproti je radnice a to je nádherná vila. Ona se teda blbě fotí, jelikož je krásně zarostlá.

No a to je za dnešek odsud asi vše. Jen jsem vám ještě zapomněl napsat včerejší dohru nabíjení kola v hotelu Jirásek…. Jak tak nabíjím, píšu blog a nevnímám okolí. Blog jsem dopsal, odeslal na web, kolo bylo nabité, tak se hrnu ven. A ouha, vstupní dveře zamknuté. Bylo něco kolem půl deváté, domníval jsem se, že se zamyká v deset. Procházím přízemí a nikde nikdo. Tak už jsme přemýšlel, jak půjdu do patra a budu ťukat na lázeňské hosty a škemrat ať mě někdo pustí ven… Naštěstí se jeden z hostů objevil u dveří a šel na pokoj. Tak jsem se omluvil, vysvětlil situaci a poprosil o chvíli strpení. Kolo totiž parkuji ve vedlejší vile, na ředitelství. Ale klíček od kolárny je na recepci v Jiráskovi. Já vím, je to složité, ale stíháte mě? Abych tedy mohl uklidit kolo, musím si na recepci v Jiráskovi vzít klíč, rafinovaně ukrytý v krabičce pod poličkou, vyjít s kolem ven, odvézt ho do kolárny, tam ho zaparkovat a ještě pro jistotu zamknout k držáku, vrátit se do Jiráska, dojít na recepci, ukrýt klíč do rafinované skrýše v krabičce pod poličkou a konečně vyjít ven. Ufff…. Paní byla naštěstí plná porozumění, zasmála se a počkala… Hmm. A to jsem si myslel, jak jsem si to nabíjení pěkně vymyslel, večer v klidu po večeři. Houbeles…

Mimochodem ohledně kabelu k pwerboxu žádná odpověď. Asi tam zítra zkusím zavolat, protože mě to fakt ser… zlobí.

No, zato Lucka s Matějem vyrazily na samosběr. Sice se mají doma kurýrovat a ležet v posteli, ale když tam nejsem, tak je nikdo nehlídá…

Takže si vyrazily do Slaného na jahody. Mají kliku, že nemusely k dvanácti měsíčkům. A dařilo se jim a asi je to i bavilo. Mají toho 11 kilo… Takže teď ještě místo léčení budou zavařovat.

A jelikož se jim zdálo, že toho mají málo, ještě si přikoupily dvě kila třešní. Ještě trochu mléka a budou rádi, že máme doma dva záchody… hehehe.

No a s touto bombou to pro dnešek raději ukončíme. Dobrou s kobrou.

Zpět na rozcestník

10.6.2026 – den šestnáctý

To byl zase den. Dopoledne klasika, procedury. Odpoledne výlet na kole. Během dne dva ne úplně optimistické telefonáty z práce. No nic…

Po obědě jsem po dlouhém váhání vyrazil na kolo. Pršet, dle rosniček, mělo až k večeru. Navíc má pršet i zítra a pozítří, takže bych se na kolo nevydal dost dlouho. Tak jsem jel. A sice proti proudu času a zpět. Vyjel jsem totiž dnes, to jest ve středu, dojel do Úterý a zase se vrátil. Ti bystřejší z vás, což jste samozřejmě všichni mí věrní čtenářové, již zajisté postřehli velké počáteční písmeno ve slově Úterý. Jedná se totiž o název obce. A sice o obec velmi pěknou, která by si jistě zasloužila bližší průzkum. Příjezd tomu nejprve moc nenapovídal. Stará fabrika, vcelku nepořádek, až jsem si říkal, kam jsem to zase přijel. Ale pak člověk sjíždí z kopce a nejprve potká kostel svatého Václava s památným stromem.

Kostel svatého Václava, spravovaný kanonií premonstrátů v Teplé, který je v některých úředních dokumentech mylně označovaný jako kaple, má vyšší právní status filiálního kostela, ovšem pravidelné bohoslužby se zde nekonají. A bohužel se do něj nedá ani nakouknout. Vedle něj je více než 200 letá Lípa, pasovaná v roce 2001 na chráněný památný strom.

A pak se jede dál z kopce a otevírá se výhled na centrum obce.

Na místní infotabuli jsem se mimo jiné dočetl, že na náměstí je 10 z 12ti domů památkově chráněných (to musí mít majitelé radost…) a některé téměř v původním stavu. Každopádně je to tam oku lahodící. Mimochodem název je historicky odvozen od dne, ve kterém se zde konaly pravidelné trhy. Vzhledem k tomu, že tyto trhy probíhaly právě v úterý, pojmenování postupně přešlo i na celou osadu.

Pokud by se nade mnou nestahovala mračna (nikoli obrazně, i když kdo ví…) a nezačínalo pršet, určitě bych se zdržel a pořádně to tam prolezl. Takhle nevím, jestli se tam ještě dostanu. Ona totiž cesta nebyla úplně na pohodu. Že je to tady všude do kopce už víme. Ale tohle bylo obzvláště výživné. A dnes navíc proti pěknému větru. Kupodivu směrem tam i směrem zpět. Obec je v údolí a při příjezdu jsem si liboval, jak mi to pěkně sviští z kopce. Než mi docvaklo, že co sjedu dolů, musím později zákonitě taky vyjet nahoru… A těch kopců bylo několik. No zkrátka 21 kilometrů a 517 metrů vystoupáno. Ufff…

Přitom cesta veskrze pěkná až malebná. Místy po silnici, ale dost lesem. A lesy jsou tu fakt pěkný. No uvidíme. Až mě přestanou bolet nohy, tak mi otrne. A až mi otrne a bude třeba lepší počasí, tak tam vyrazím ještě jednu. Konec konců, mám se tužit… Po cestě zpět mě ten déšť nakonec dohnal, tak jsem ještě zmoknul. A mám to, dobře mi tak, nemám věřit rosničkám. Tak.

Žena má milovaná doma zatím zuřivě zavařuje. Ono už jí to chytlo vloni s meruňkama a broskvema. Teď začala s jahodama, třešně zatím jen zamrazila a čert ví, co bude dál…

Ale co, když ji to baví. A zima bude dlouhá. A palačinky se u nás dělají po tunách. A dobré marmelády v obchodech se pomalu vyvažují zlatem. Jsem rád, že to dělá. Obzvláště, když u toho nejsem… Hehehehe.

To zase dostanu, až si to přečte… achjo… tak raději dobrou…

Zpět na rozcestník

11.6.2026 – den sedmnáctý

Hned v úvodu něco, co chci napsat už od pondělka, ale pokaždé na to zapomenu… Byl jsem pochválen upovídanou paní, že vnuk plave dobře a dokonce jeho maminka, bývalá závodní plavkyně, to ocenila. Tudíž už na mě přes celý park nevolá sousede, ale trenére… Tak dobrý.

Teď koukám na návštěvnost a leze sem někdo z Prahy z MacBooka. Nikoho takového neznám. Přiznejte se!

Tak a to by asi tak, milý deníčku, bylo všechno… Nic nového se tu neděje, žádnou novou ostudu jsem tu nespáchal, prostě takový běžný lázeňský den… Hmm.

Tak přejdeme ke zprávám z domova:

Naši zemědělci se již těší na letošní úrodu třešní, která jak věří bude opravdu bohatá. Ano, z počátku se sice zdálo, že díky jarním mrazíkům jsou všechny květy spálené. Nyní se však ukazuje, že tomu tak není. Ano, vážení čtenářové, podle posledních zpráv to vypadá na celých pět třešní. Takže připravte sklenice, bude se zavařovat. Pokud nám to ovšem ještě někdo nepřekazí. Mezi největší milovníky třešní totiž patří špaček obecný, který dokáže během krátké doby zcela očesat úrodu. Kromě něj třešně s oblibou vyžírají také kos černý, drozd zpěvný, pěnice a holub hřivnáč. A všichni tito opeřenci, se na našich zahradách houfně vyskytují. Takže připravit vzduchovky a na stráž. Tak a teď mě zavřou ochránci, protože nepochopí, že jde o literární nadsázku…

Tak raději k další úžasné zprávě. Matěj chytil na Berounce svého druhého kapra. Toho prvního pustil, jelikož první ryba se má vždy pustit, ale toho druhého si prostě musel vzít. A jelikož měl 43cm a 2kg, tak mohl. Takže milý kapřík už se připravuje a Matěj si prý dá i polévku.

Pokud to takhle půjde dál, budeme zřejmě na rybí dietě.

Zpět na rozcestník

12.6.2026 – den osmnáctý

Prší prší jen se leje… a vůbec nic se tu neděje…

A tím bychom mohli skončit. V dešti se mi nikam nechce a tak není o čem psát. Stejně bych měl jít brzo spát, protože potřebuji hned brzo ráno naběhnout na procedury, abych je zvládl ještě před snídaní a po snídani stihl vlak. Jelikož zítra, drazí čtenářové, zítra se ze mne stane uprchlík…

Tak takovýhle úplně ne… Ale Paní Přísné Knihovnici to možná udělá radost. Nicméně ano, uteču z lázní. Budu rebel. A budu jako akční hrdina prchat pěšky a vlakem a pak ještě jiným vlakem… A bude mě lovit speciální tým na vyhledávání a odchyt uprchlých lázeňský hostů a budou po mě střílet a chytat mě do sítí a budou vybuchovat auta a možná i ty vlaky a… a bude to děsně napínavé, nebezpečné a akční. Kobra 11, proti tomu bude pohádka před spaním….

No dobře, tak kecám. Jedu za kamarádem na oslavu a mám to dovolené. Hmm…. Ale tím vlakem pojedu, fakt.

Ještě jednou se vrátím k hradu Švamberk. Slibuju, že už naposledy. Ale dnes se na nástěnce objevila nabídka výletu.

A jak si můžete přečíst, píše se výhradně o hradě Švamberku a dvoře Krasíkov. Tak. A je to jasné. Končíme.

Zpět na rozcestník

13. – 14.6.2026 – den devatenáctý a dvacátý

Tak jsem tedy na útěku… Ráno se vše podařilo, všechny povinné procedury jsem stihnul do snídaně a tudíž v pohodě stihnul vlak v 10:05 z Konstantinek do Plzně. Příjemná cesta čistým vlakem místních, Plzeňských, drah.

Oni ty místní vlaky jsou většinou fajn. U těch dálkových je to už poněkud horší. Alespoň z mých chabých zkušeností. Samozřejmě se projevila moje úchylka a testuji internetové spojení. Na první části trasy to ani nemělo smysl, jelikož většinu času je vlak mimo mobilní signál. Dráhy sice nabízejí vlakovou wifi, ale pravděpodobně funguje přes mobilní internet, tudíž v hlubokých lesích nic moc…

Plzeňské Hlavní nádraží mile překvapilo. Opravené, čisté a přehledné.

V Západním expresu z Plzně jsem datovému spojení dával větší šance. Ale moc se to nepotvrdilo. Při měření relativně OK, ve výsledku však díky neustálým výpadkům to moc použitelné nebylo. Nějaké online sledování filmů ani náhodou, hudba jakž takž…

Ovšem České Dráhy nabízejí po připojení na vlakovou wifi vlastní web, s možností přehrávání filmů, hudby, čtení knih, … atd. Výběr je poměrně velký a až na drobné záseky, to i fungovalo.

Je to skoro jako v letadle. Včetně možnosti sledovat online trasu, rychlost, nadmořskou výšku a tak. Docela pěkné. Nicméně to zřejmě funguje lokálně. Spojení „ven“ je zoufalé… Snažím se tu psát a neustále ztrácím spojení se serverem…

Trochu horší je pak čistota, osazenstvo a jeho chování, ale za to samozřejmě dopravce tak úplně nemůže. Ale mám před sebou nějakého tatínka s malou holčičkou. Zpívají si Jožina z bažin a ptala se mě, proč mám ty klacky, že by chtěla taky takové. Tak povídám, že mě bolí noha a že je musím mít a ať je ráda, že ona nemusí. A taky že sice nejsem z Prahy, ale s tím Jožinem jeden nikdy neví a třeba ho tím klackem zaženu. Chvíli byla zticha a pak jestli bych jí aspoň jeden nepůjčil, že oni z Prahy jsou. Slibně se rozvíjející debatu nám utnul tatínek, který prohlásil že žádný Jožin není a ať dá pokoj. Chtěl jsem říct, že takovéhle suchary by si Jožin určitě dal s chutí. Ale vypadal dost od rány a já si nebyl jistej, jestli bych ho tím „klackem“ zahnal. A stejně už jsme byli skoro v Praze.

Vystupuji na Hlaváku a přestože mám zatím pocity z ČD vcelku pozitivní, zas tak odvážný, abych využil vlakový záchod nejsem a tak hledám… Dlouho jsem tu nebyl, to je zřejmé na první pohled. Budova opravená. Ale asi bych ubral obchody s kosmetikou a přidal záchody. Je sice úžasné, že se můžu navonět, ale pokud se předtím po… je mi to houbeles platné… Našel jsem jeden funkční a se slušnou frontou. Po zaplacení 20Kč jsem se slzou v oku zavzpomínal na Dubai… Dál bych to raději nerozváděl.

Pěšky jsem došel na Masaryčku a pokračuji třetím vlakem dál, do cílové destinace… Masaryčku opravují, ale to snad neznamená, že tu musí být takový svinčík. Chodí tu pán z ochranky a mezi lidmi co sedí na lavičkách a svačí polévá rohy a koše nějakou dezinfekcí z kanistru. Achjo… Ale zatím mě nechytili a neodvlekli zpět. Tak dobrý.

Jo, co je taky fajn, je to, že se dají koupit jízdenky online. Co je poněkud zvláštní, tak v aplikaci IDOS je jízdenka z Konstantinek do Prahy o cca 40kč levnější, než v aplikaci Českých drah. To mi přijde podivuhodné.

Nicméně jsem v pořádku dorazil na místo určení do Rostoklat a jal se slavit. Matěj a malej Míra mě ještě vytáhli na hledání kešky. Prý je hned u kostela, ale jim se už vybil mobil. Jenže se z ní vyklubala multikeš, takže bylo nejprve potřeba vyluštit cílové souřadnice a pak se táhnout skoro třičtvrtě kilometr a dohledávat… No, nakonec se našla, kluci byli spokojeni a mohlo se jít zpět. Uff.

Oslava se vydařila, přeci jen jsme již všichni starší a rozumní (až na výjimky, které jsou jen starší… viď Bubáku), tak to bylo v klidu a pohodě. Oslavenec byl snad také spokojen, takže dobrý. Okolo půlnoci jsme byli odvezeni do Českého Brodu, kde bylo domluvené přespání v krásném starém, ale hezky zrekonstruovaném domě. Ráno, nebo s spíš před polenem, jsme se ještě stavili na místě oslavy a pomohli doklidit. Pak mě Lucka s Matym hodily do Plzně, dali jsme si kafčo, nasedl jsem na místní lokálku a jsem zase zpět.

Musím říct, že místní lokálka mě baví. Jednak jede krásnou krajinou a jednak je to příjemnej a skoro neuvěřitelně čistej vlak. A dokonce i průvodčí se usmívá. Zajímalo by mě, jestli by se usmíval i kdybych neměl jízdenku…?

Zpět na rozcestník

15.6.2026 – den dvacátý první

Tak jsem zpátky v ozdravném procesu. Nikdo mě nehledal, nikomu jsem nechyběl, takže můj útěk je bez následků. Nic se neděje. Vše při starém. Cvičím, máčím se v Prusíkovi,… Nic nového. Ale něco vám napíšu. O místní jídelně. Původně jsme to ani nechtěl psát, ale když není nic jiného…

Stravování je tu rozdělené na dva turnusy, jelikož se všichni najednou nevejdeme. Já jsem druhý turnus. Jídlo nám tu roznášejí. Ale třeba pro kávu si chodí každý sám ke kávovaru. Vedle kávovaru jsou hrnečky, dál zásobníky na marmelády a nerezový pult. V nerezovém pultu bývají saláty k obědu. Během snídaně, je tam občas tác s nějakou nakrájenou buchtou. Buchat tam je občas i jako zákusek k obědu. Zatím jsem kostičku buchty urval dvakrát. Co tam někteří předvádějí, je neuvěřitelné a já nechci dostat berlou po hlavě. Přitom v prvním turnusu je to prý v klidu. Dnes zase byla buchta. Říkám si že to zkusím a jdu do fronty. Po chvíli strkání se blížím k tácu a vidím tam ještě asi šest kousků Přede mnou si paní naloží všechny na talířek, otočí se na mě a povídá, že to nese spolustolovníkům. Prdlajs, sedí u stolu sama.

Stejně to funguje se saláty k obědu. Fronta a strkání a předbíhání. Už tam ani nechodím a bavím se jen pozorováním. S vedlejším stolem se občas sázíme, komu se podaří předběhnout. Bavil jsem se o tom s jednou servírkou. Říkala, že to nic není, že tam má paní, která čeká až ostatní odejdou a pak obchází stoly bere si zbytky do sáčku. Jo, když je hlad….

Tak to jen tak pro zasmání. Dnes se loučila paní upovídaná, zítra ráno odjíždí. Potkal jsme jí cestou na večeři, seděla s několika lidma před cukrárnou. Ještě jednou děkovala, že jsme naučili jejího vnoučka plavat. Samozřejmě na mě volal přes park dobrý den pane trenére a pak začala těm lidem vypravovat jak jsem mladého učil plavat a že furt jezdím na kole a sportuju a samozřejmě se dostala k mému prvnímu výletu, pádu do kopřiv, atd… Než odjedu, bude tu story znát polovina západočeského kraje… Achjo.

Lucka se vrhla na zahradničení. To už je asi známo. Pěstuje všechno a dokonce jí to i roste. Něco možná až moc. Poslal mi fotku ředkviček. Hmm…

Zpět na rozcestník

16.6.2026 – den dvacátý druhý

Tak další den za mnou. Za týden touto dobou, už bych měl být doma. Dnes opět takové střídavě pršivé počasí. Ráno to vypadalo optimisticky, ale během dopoledne se zatáhlo…. takže z kola zase sešlo. Hmm.

Dnes jsem, krom jiného, měl vizitu. Paní doktorka mě sama od sebe ujišťovala, že musím vydržet a nerv se chytne. Prý jak pajdám a používám jiné svaly, noha otéká a tkáně tlačí na ten nerv. Což mu prý taky nepřidá. Takže vydržet. No vždyť držím, držím….

Jak jste si asi už stihli všimnout, nemám o čem psát, tak sem cpu hloupé vtipy. Už druhý den. Minimálně. No, když ono se fakt nic neděje. Dnes jsem nějak víc chodil a hodně plaval. Přes sedmdesát bazénů. A bolí mě z toho levá hýždě. Hmm. To je taky informace za všechny prachy…

Jo, věděli jste, že bazény na Titanicu jsou stále napuštěné? Hahaha…

Byl jsem na ředitelství domluvit ubytování pro Lucku a Máťu na víkend. Tak jsem se rovnou ptal, jestli nemají někde nějaké staré záznamy, knihy hostů. Jestli bych tam třeba nenašel zápis návštěvy babičky a dědy, kteří sem prý jezdívali. Odhaduju tak v sedmdesátých letech…? No, tak nemají a koukali na mě jak na mláďátka… Hmm.

A víc už toho dneska fakt nebude. Snad zítra. To máme zase večer nějakou přednášku, třeba se něco úžasného dozvím a třeba se o to s vámi, drazí čtenářové, podělím.

Zpět na rozcestník

17.6.2026 – den dvacátý třetí

Dnes jsem po dlouhé době neměl žádnou proceduru ještě před snídaní. Měl jsem ji ale hned po snídani. Takže jsem musel urychlit ranní kávu a s plným břichem jít cvičit do bazénu. Aspoň že ta voda nadnáší… Ale začalo se později, tak jsem si stihnul pořádně zaplavat. Ostatní tam jen postávají a povídají a já plavu sem a tam. Koukaj na mě jako na blázna. Ale ja už si zvykl…

Odpoledne jsem vyrazil na kolo. Tentokrát jsem si dal za cíl poslední zříceninu v okolí – Falkenštejn, plus vodopády stejného jména. K hradu jsem se však nedostal. Vede tam zelená stezka, ale pro kolo je nesjízdná a pro pěšího co se o kolo opírá ještě víc. Tak jsem skončil kousek pod ním. Ono tak prý už stejně nic není…

Takže jsem prozkoumal všechny stezky okolo a pod hradem, ale na samotné místo to prostě nešlo. Ale aspoň jsme si projel hezkou stezku lesem.

Když jsme u těch stezek, opět mě pobavilo značení. Cyklostezka vede a vede, až dojedete na křižovatku tří cest. A cedulka nikde. Že člověk jede špatně zjistí ve chvíli, kdy vybraná cesta prostě skončí. Jenže… To že skončí, nemusí znamenat, že tam fakt nevede. Lituju výletníky, kteří mají třeba treková kola. Já to na horáku projedu.

Netuším, zda jsou cyklostezky nějak rozdělené podle sjízdnosti, či obtížnosti. Já nikde nic takového nenašel. A představa, že nemám horské kolo a jedu po cyklostezce po silnici, pak po polní cestě a pak mám najednou úzkou lesní pěšinu v půlmetrovém rigolu plném bahna a kamení, asi nebudu úplně nadšen. Nicméně já si nestěžuju, já jsem za každou terénnější vložku vděčen. Hehe.

Takže i když jsem cíle nedosáhl a zříceninu ani vodopád jsem neviděl, výlet byl fajn. Po cestě zpět jsem se stavil u Prusíka, abych si natočil něco zdravého pramene do lahve. Při zastavování před hlavním vchodem, jsem viděl zběsile couvající auto. Zabušil jsem mu na střechu a vylezla paní, co prý jí do toho mlátím. Povídám, kdybych nemlátil, tak nezastavíte teď, ale až za třicet centimetrů. Ale o betonový květináč… Tak se omluvila, poděkovala a dobrý. Neviděli jsme se dnes ovšem naposled…

Po večeři máme povinně nepovinnou přednášku. Minule to bylo velmi zajímavé, tak jsem byl zvědav, o čem to bude dnes a jdu tam. Ve vstupní hale je stánek. Občas tam mají nějaké firmy něco na prodej, naposled tam byl minulý týden Oriflame. Jdu okolo a někdo na mě volá. A ona to paní z couvajícího auta. A prý ať si otočím kolem štěstí, že třeba něco vyhraju. Tak povídám, že já určitě ne, protože já mám štěstí v životě. Ale prý jen ať to zkusím. Nu což. Roztočím šipku a samozřejmě nic. Ovšem paní do šipky šťouchne tužkou a povídá – teda, vy máte ale štěstí! A tak jsem vyhrál krabičku jakési pánské kosmetiky. Hmm. Takovou paní bych potřeboval ve sportce….

Tak teď sedím na přednášce o prevenci kardiovaskulárních chorob, což mě nebaví, a píšu deníček. Taky vymýšlím trasu na zítřejší výlet. Chystám se tam co jsem tady a je to trochu dál. Ale ne zase moc. A má být hezky. I když to mělo být dneska taky a stejně jsem malinko zmoknul. Tak uvidíme, uvidíme…

Tak mi to nedalo a hledal jsem to značení cyklotras… Tak sice existují značky pro MTB například v horských oblastech, ale tady jsou klasické silniční… Takže tak:

Terénní značení

V horských oblastech, nebo na těžko přístupných trasách se můžeme setkat s dalším druhem značení cyklistických tras.

Jsou to značky vycházející z pěšího značení s tím rozdílem, že značky jsou na žlutém podkladu. Používají se stejně jako pěší značení. Na rozcestích jsou směrovky a trasa je vyznačena pásovým značením se žlutými vodícími pruhy. Další změnou je, že se pro cyklisty používá místo žluté značky bílá.

Zpět na rozcestník

18.6.2026 – den dvacátý čtvrtý

Tak jsem dnes konečně vyrazil na dlouho plánovaný výlet. Samozřejmě až po obědě, dopoledne jsem věnoval všem nařízeným procedurám. Takže to dneska zase bude hlavně o obrázkách…

A sice podívat se do kláštera v Teplé. Před asi třiceti lety jsem tam málem pracoval. A přitom jsem tam nikdy nebyl. Cesta pěkně nahoru a dolu, sluníčko svítilo, co více si přát.

Klášter a opatství Teplá přesněji kanonie premonstrátů v Teplé je klášter premonstrátů kanovníků v Teplé u Mariánských Lázní založený v roce 1193. Patří k nejvýznamnějším klášterům v zemi. Areál sestává z klášterního kostela Zvěstování Panny Marie, budov konventu, prelatury, někdejší klášterní nemocnice, lékárny, sýpky, hospodářských budov a dvora. Od roku 2008 je národní kulturní památkou.

Tak, to abych vás zase trochu poučil. Jinak je tam moc hezky. Trochu mě zarazilo, že ač je to mužský klášter, po nádvoří se během mé návštěvy prohánělo poměrně hodně žen s dětmi v autech. Tak nevím, třeba nějaký místní folklór…

Klášter je pěkně opravený, ale trochu mi přišlo, že nějak ustrnula běžná údržba. Ale co já vím. Je možné jít na placenou prohlídku, nebo se tam courat sám. Jak mi řekla paní v pokladně, kde není zamčeno, tam můžu.

Třeba do kostela se ale může koukat jen skrz mříž, takže příště bych dal tu placenou prohlídku. Já sebou samozřejmě neměl hůlky, tak jsem to tam zas tak moc prolézat nemohl. Tak příště. Což bude možná už v sobotu.

Moc se mi tam líbilo, dal jsem si dva ledňáčky (nanuky, ptáčky nejím) a vydal se zpátky. Po cestě mě kouslo hovado a do pusy mi vletěla vosa. Ta mě naštěstí kousnout nestihla. Nojo, já vím, že vosy nekoušou… Ale stejně mi přijde, že je tu těch hmyzáků nějak hodně. Při jízdě to jen bubnuje do brýlí i do helmy.

Dítě zatím doma likviduje úrodu, takže z toho zavařování asi nic nebude. A v zimě bude hlad…

Byl to můj zatím nejdelší výlet tady a vypadá to vcelku dobře. Kyčel moc nebolí. Jen to chodidlo brní a bolí, takže v něm nemám moc jistotu a musím dávat bacha hlavně při zastavování. Ale prý se to srovná. Takže dobrý.

Zpět na rozcestník

19.6.2026 – den dvacátý pátý

Napadl mě takový nápad. Že bych sem vždycky na začátek dal takový „výcuc“ v bodech o čem hodlám psát. Sice je to už jen na chvíli, ale třeba to někoho odradí hned v počátku a nebude muset ztrácet drahocenný čas zdlouhavým čtením. Tak tedy:

Jsem bačkora. Neplující důchodci. Studánka. Bublající potok. Napaden divou zvěří krvácím v pustině. Bloudím v divočině. Zmatený domorodec. To už jsem v Praze? Brodím se. Zasažen elektrickým proudem.

Ráno při cvičení se ukázalo (opět), jaká jsem bačkora. Šedesátiletá cvičitelka předvádí cviky, kterých zkrátka nejsem schopen. Že je to hadí žena tuším už od našeho prvního setkání. Ale teď se navíc ukazuje, že má neskutečnou páru. Jednoduše řečeno, prostě to nedávám. Je neuvěřitelné, jak za necelého půl roku nepoužívání taková noha zleniví. Když jsem byl mladý, chodíval jsem posilovat. A věděl jsem, že když na delší dobu přestanu, během dvou a až tří týdnů se dokážu dostat zpět do formy. Teď už to ovšem nějak nefunguje. Můžu cvičit jak blázen, ale k tomu co předvádí drobounká cvičitelka v šedesáti letech se ani nepřiblížím. Sakra…

Tak jsem si šel po obědě spravit náladu do bazénu. Voda nadnáší i takového hrocha jako jsem já a mohu tam tak elegantně plovat. Pěkně sem a tam, jeden bazén za druhým a připadám si jak závodní delfín. Ovšem jen do té doby, než se tam nahrnula tlupa důchodců. Část se vyvalila do vířivek a ostatní do bazénu. Tam se pak ve skupinkách nepředvídatelně pohybují a povídají a mě tak znemožňují podávat řádné sportovní výkony. Tak jsem se odebral na pokoj.

Tam mě to ovšem bavilo přesně deset minut. Tak jsem vyrazil na kolo s tím, že si dám nějaký malý, snadný okruh. Jenže tam kde už jsem byl se mi jezdit nechce a blízkých cílů už mi zde povážlivě ubylo. Je tu třeba studánka lásky. U pramene lásky už jsem byl a nic moc, jak si zajisté pamatujete. Ovšem ke studánce nevede cyklostezka, tak to budu muset risknout po turistické. Bude to pudová záležitost. Buď to pude, nebo nepude…

Ke studánce jsem nakonec dorazil úplně v pohodě. Ze silnice jsem odbočil na polňačku, pak přes posekanou louku a bylo to. Je tam udělané místo k sezení, ohniště a u potoka Hadovka je studánka. Prý tam místní sedláci kdysi našli pramen, zakopali tam sud aby se měla voda kde zadržet a už to zůstalo. Ale šifru nad studánkou jsem nerozluštil.

A protože je to místo klidné a odlehlé, vhodné k tajným schůzkám, začalo se tomu říkat studánka lásky. V dnešní moderní době, by z toho nejspíš udělali místo pro tajné schůzky agenta 007…

A nebo třeba trochu romantičtěji čarodějný potok. On totiž ten potok bublá. Na spoustě míst z pod kamenů vychází bublinky. Dloubal jsem do kamenů, ale žádná bublající žába tam nebyla. Jde to ze země. Ne ze mě. Já sice taky ve vaně občas pouštím bublinky, ale to je něco jiného. Prostě přímo z pod kamenů z hlubin zeměkoule. Zřejmě je Prusíkův pramen tak přesycen CO2, nebo čím, že to uniká kde může…

Ovšem ať už z té vody uniká cokoliv, zřejmě to nějak zmutovalo místní obyvatele. Tak krvežíznivé hmyzáky jsem už dlouho nepotkal. Chvíli to vypadalo, že tam v pustině po napadení dravou faunou vykrvácím a bídně zhynu… Ale pak jsem si vzpomněl, že má být k večeři zvěřina, tak jsem se pochlapil, zatnul zuby i hýžďové svalstvo, nasedl na bicykl a vyrazil dál.

Jenže stejnou cestou zpátky se mi nechtělo, to já nerad. A tak jsem sledoval vyježděnou cestu podél louky. Ovšem kudy projede traktor, nemusí projet zchromlý bicyklista. Navíc jsem potkal traktor, který obracel seno a do zvířeného prachu za ním se mi moc nechtělo. Tak jsem odbočil…. a zabloudil v hluboké, temné a zarostlé rokli…

A vybloudil jsem v nějaké chatové osadě a zřejmě přímo na pozemku jakéhosi domorodce. Začal na mě rozhořčeně volat kam si jako myslím že jedu. A tady se ukázalo, jak je dobré mluviti pravdu. Řekl jsem mu, že popravdě řečeno nemám nejmenší tušení. Byl tak zaskočen, že po mě nehodil vidle. Naopak mi prozradil, že pokud chci do Konstantinek, tak že jedu na druhou stranu. Ale vracet se zpět že mi nedoporučuje, jelikož je to tam strašně zarostlé a bažinaté. Jako bych to nevěděl…. A že když zvládnu ten kopec nahoru, tak dojedu k nádraží Strahov.

Po předchozích zkušenostech s radami místních, jsem se domníval že žertuje. Jenže ja na Strahově fakt vyjel… Nejprve jsem se zděsil, že jsem zabloudil až do Prahy. Ale pak mi došlo, že na Pražském Strahově je jen polorozpadlý stadion a ne vlaková zastávka a že jde tudíž pouze o shodu jmen.

A navíc jsem si vzpomněl, že už jsem tam jednou jel. A že mě čeká brod, kde se zase zmáčím a pak už jen příšerně kamenitej kopec, pak další kopec a oba směrem nahoru. Jak jinak… Cedule u brodu je naprosto skvělá. V případě nesjízdnosti brodu, lávka u mlýna 500m proti proudu potoka. Dobrá rada nad zlato. Proti proudu potoka je jen roští, šutry a metrové kopřivy. Druhou možnosti je samozřejmě těch 500 metrů proti proudu brodit potokem… Hahaha…

Nicméně brod jsem projel (boty suším), kamenitý stoupák jsem taky zvládl a před druhým kopcem mě čekala cesta mezi pastvinami. Cesta je to polní, na šířku jednoho traktoru. A ten traktor tam stál. Opuštěn. Uprostřed. S žacím zařízením za sebou. Průjezd okolo něj byl zhola nemožný. Musel jsem tedy sesednout a prodrat se mezi traktorem a ohradníkem. A musím místní zemědělce pochválit. Ohradníky mají funkční… Jau. Traktoristovi jsem nevybíravě nadával (jen v duchu, co kdyby tam někde byl, že), jen než jsem se prodral před traktor. Měl prázdné přední kolo. Tak to mu nezávidím. A už vůbec ne v tohle vedru, v těchto místech a poměrně daleko od civilizace.

A tak jsem toho sice ujel proti včerejšku jen třetinu, ale utahanej jsem podstatně více. Možná je to tím bazénem před vyjížďkou, nebo mnohem náročnějším terénem. Ale spíš to bude tím úbytkem krve po napadení krvežíznivým hmyzem. Chtělo by to sklenku červeného vína na doplnění krvinek. Nebo raději lahvinku…

Zpět na rozcestník

20.6.2026 – den dvacátý šestý

Ranní fofr. Nápor v jídelně. Čekáme na oběd. Škvarek. Klášter. Zase prohrávám.

Tak tedy. Během dopoledne měla přijet rodinka. To znamená, že dopolední procedury potřebuji zase zmáknout ideálně do snídaně. V minulých týdnech se mi to dařilo, jenže teď sem přijelo podstatně víc lázeňských hostů. Už nestačí jen přijít na proceduru, slušně se zeptat, zda mají místo a maximálně pět minut počkat. Už to chce trochu taktiky a podle aktuálního obsazení přehazovat procedury mezi sebou. Nakonec se ale zadařilo a před snídaní jsem byl hotov.

Nápor nových hostů je samozřejmě znát i v jídelně. Že bych si dal kousek koláče, když je v nabídce, jsem vzdal už dříve. Ale teď je problém, dostat se i pro kafe. Na snídaně chodím tedy později, po největším náporu a doufám, že tam ještě něco bude. Očividně jsem tu byl v nějakém klidnějším období, což byla docela klika. Nejsem si jistej, jak dlouho bych tu dokázal snášet chování některých hostů. A nemyslím jen v jídelně, ale obecně i ke zdejším zaměstnancům. Neměl jsem tu nikdy s nikým problém, všichni jsou slušní, vstřícní… a přesto se k nim někdo chová jak k nějakým otrokům. No nic, to jsou prostě lidi.

Rodinka dorazila, ubytovala se a šli jsme na hamburgra. Těšili jsme se na něj všichni, jelikož posledně byl úžasnej. Objednávka proběhla, vzali jsme si pití a našli si místo u stolečku. Povídáme, čekáme a čas běží… Dítě už je nevrlé, jelikož když je hladové, není s ním snadné pořízení. Velmi mírně řečeno. To má po mamince. Po hodině a čtver už to prostě nešlo, tak jsem vzal Máťu do cukrárny naproti na palačinku. Vybral si s malinovou marmeládou a ovocem, spokojeně ji spořádal a hned to bylo lepší.

Mezi tím, nám konečně donesli burgry. Omlouvali se, že to tak dlouho trvalo, že funguje jen jeden gril. Tak mohli to říct aspoň předem. Mělo nám býti varováním, když vedle u stolu dostali nějaké kuřecí. Podle toho, jak s tím zápasili, to vypadalo spíš na podrážku. Maso v burgrech bylo vysušené a připálené na škvarek. On tam byl jiný kuchař a zkrátka to buď neuměl, nebo se mu zrovna nedařilo. A to jsme plánovali, že tam zajdeme i večer. Tak nic. To nám to pěkně začíná…

Odpoledne jsme vyrazili na výlet, do Teplé. Dítě ještě v pokoji popadlo a během cesty sežralo celou obrovskou okurku, tak snad chvilku vydrží.

Bylo tam krásně, dali jsme si nanuka a kafe a šli na prohlídku. Prohlídka měla dvě velká plus. Za prvé byla pěkná a zajímavá a za druhé tam byl krásnej chládek.

Pak jsem samozřejmě museli k vodnímu mlýnu. Napumpujete vodu a přes různá dvířka a odbočky ji pouštíte kudy chcete a na všelijaká kola.

Polovina však byla k našemu velkému zklamání nefunkční. Už při první návštěvě jsem si všiml, že to vypadá jako by vše nákladně opravili a zprovoznili, ale už se asi nedostává sil a financí na údržbu a provoz. Trochu mi to připomíná mé současné zaměstnání. Hmm…

Pak už některé z nás zase dohnal hlad, tak jsme zkusili klášterní restauraci. Řízek a krokety pro dítě, nakládaný hermelín a šopák pro rodiče a k tomu domácí limonáda. Měl bych jedinou výtku. Karty neberou a mě už došla hotovost. V recepci mají bankomat, ale je to bankomat společnosti Euronet. Bankomat tedy nepatří žádné bance a za výběr si účtuje poplatek, který jinak u žádného jiného bankomatu neplatím. Chápu že je to služba jako každá jiná a že provoz něco stojí. Vlastně se rozčiluju sám na sebe, že jsem se nechal vmanipulovat do dnešního systému bankovnictví, kdy platím za to, že si chci něco koupit za svoje peníze. Celé to je postavené na hlavu….

Každopádně výlet to byl moc pěkný. Večer jsme se sešli na pokoji a hráli UNO od sýru na Curry. Máťa ví… A samozřejmě jsem prohrával. Jak jinak…

Zpět na rozcestník

21.6.2026 – den dvacátý sedmý

Úterý v neděli. Turbovna. Rabštejn. Četníci a zmrzlina. Most. Buřina.

V neděli po snídani jsem dostal úkol. Výlet někam, kde se nebude moc chodit, protože je a má být vedro a bude tam hezky, bude to zajímavé a ideálně se dostane něco dobrého. Hmm. A tak jsme se zase posunuli v čase. Do Úterý. Já vím, tenhle vtípek už tady jednou byl. Když já si nemůžu pomoct. Co také můžete čekat od staršího pána. Tak.

Já se tam chtěl stejně podívat ještě jednou a pořádně, když mě posledně vyhnala bouřka. A tak jsme zaparkovali na náměstíčku, prošli si malý okruh centrem a podívali se ke kostelu.

Po návratu k autu koukáme, kde by se našlo něco studeného na zub a do oka nám padla nějaká asi malá kavárna s názvem Turbovna. To mě docela zaujalo. Ona to ale nebyla ani tak kavárna, jako s spíš obchůdek se vším možným. Turbovna je dům čp. 69 na náměstí. A je to zapsaná kulturní památka, kterou se od roku 2015 snaží zachránit místní spolek s názvem Úterský spolek Bart. A tam je moc milá paní, která nás nechala celý dům prohlédnout a vlézt i do sklepení.

Navíc tam má studenou limonádu a fantastický rybízový koláč. Tak. Také nám poradila, podívat se na Rabštejn nad Střelou, což je odtud ani ne půl hodinky cesty. Tak jsem jeli.

V Rabštejně jsem se nejprve podívali na kostel a pak se vydali dolů ke Střele a k mostu. Po cestě jsme potkali četnickou stanici a v ní cukrárnu a cukrárně úžasnou zmrzlinu, už si samozřejmě nepamatuju od jaké firmy. Ale měli zmrzlinu s českým mákem a bílou belgickou čokoládou. Neodolatelné…

Plán byl, že po osvěžení se Lucka vrátí pro auto a sejdeme se u kamenného mostu. Jenže než jsme došli dolů, začal krápat. Pak pršet. Pak lejt. A hřmít. Tak jsme zalezli do hospody. Co taky jiného v takovém nečase a bouřku přečkali u oběda.

Když přestalo pršet, konečně došlo na kamenný most. Bylo to trochu ve spěchu, jelikož podle blížících se mračen to nevypadalo ani tak na další bouřku, jako spíš na konec světa.

Mates se stihl jen trochu poráchat a prchali jsme v dešti do auta. Očividně mám v těchto končinách na bouřky štěstí…

Na cestě zpět do Konstantinek nás to dohnalo. Takže část cesty jsme jeli krokem, vyhýbali se spadaným větvím a přemýšleli, která kroupa nám prorazí sklo a Matěj počítal kolik jsme přejeli spadaných šišek. Nic z toho ale nebránilo mamince, aby po dobrém obědě spokojeně nechrupkala a nenechala se ničím rušit.

V Konstantinkách jsem se vyložil, rozloučil a osaměl. Ale jen na chvíli. Mates jede v pondělí na školu v přírodě a já v úterý domů.

Po příjezdu domů proběhla kontrola zahrady a sezobání všeho, co stihlo dozrát. Ani déšť nevadil…

Zpět na rozcestník

22.6.2026 – den dvacátý osmý

Infarkt. Vypli proud. Pokec. Rekord. Saniťák. Zavřená cukrárna. Malý kufr.

Ráno jsem začal standardně snídaní a procedurami. Při pauze koukám na mobil a přeběhl mi mráz po zádech. Můj krásný, nový, modrý bicykl se nachází asi dva kilometry od Konstantinek… Mám na kole schovaný čip. AirTag. Pro případ nějakých nenechavců. Navíc je kolo za plechovými dveřmi v kolárně. Připoutané řetězem ke stěně. Motor kola nejde zapnout bez mého mobilu. Ale stejně se dle aplikace Najít nachází jinde, než by mělo. Vyrazil jsme tedy do kolárny a hle, bicykl spočívá spořádaně na svém místě. Zatracená technika. Takovéhle infarktové stavy po ránu si snad nezasloužím…

Vrátil jsem se akorát na poslední proceduru – masážní vanu. Stihl jsem to těsně před deštěm. Uložím se na vanu, sestřička zapne přístroj a za oknem se zableskne. Povídám, doufám že nám vypnou proud. Hahaha. Jak jsem řekl, tak se stalo… Asi znamení, že už mám fakt jet domů.

Při čekání jsem se zapovídal s pánem, který dopadl s masáží stejně jako já. A jak tak povídáme o všem možném, zjistíme že oba chodíme střílet a že známe stejné lidi… Svět je malej. A člověka, se kterým se dá prima pokecat poznám den před odjezdem. Achjo. Zakecali jsem se natolik, že jsme málem prošvihli oběd.

Po obědě jsem se vyrazil rozloučit s bazénem. A přestože venku stále lilo, v bazénu bylo prázdno. Tak si plavu a plavu a až asi po hodině se tam začali postupně trousit další návštěvníci. Tak kouknu na hodinky, zjistím že jsem uplaval dva kilometry, usoudil jsem že je to docela dost, navíc můj rekord, tak jsem se sbalil a šel.

V domě kde bydlím, je stanice záchranné služby. To už jsem, tuším, zmiňoval. V přízemí je garáž a v garáži bydlí sanitka. Když je slušně, jsou otevřená vrata a sedí tam saniťáci a čekají na výjezd. Teď tam navíc seděl můj nový známý pán a volá na mě, jestli mám chvilku. A že tady pan saniťák má čerstvý zbroják, neví co si vybrat za zbraň, tak ať řeknu svůj názor, ať má o čem přemýšlet. Tak jsme to zase probírali a kecali, až jsem se musel rozloučit, že si musím jít pro výstupní zprávu.

Zprávu jsem dostal a je tam, mimo jiné, napsáno, že je doporučeno opakování lázní v příslušné indikaci. Nevím co přesně znamená v příslušné indikaci, ale jestli to bude nějak brzo, tak už budu v práci odstřelen. Hmm. Pak jsem se vypravil na náměstí, kde se nalézá cukrárna, za účelem nákupu oplatek. Když se tam doplazím, zjistím, že v pondělí mají zavřeno. Já myslel, že tenhle vtip se dělával jen na hradech a zámcích…

Večer se pokouším sbalit a zjišťují, že se mi asi zmenšil kufr. Včera jsem dal Lucce velký pytel špinavého prádla, tak by snad mělo být v kufru naopak více místa. No, není… Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které člověk neovlivní. Tak se držím rčení, že ráno moudřejší večera a jdu spát…

Zpět na rozcestník

23.6.2026 – den dvacátý devátý a poslední

Podařilo se. Oplatky nejsou. Garančka. Konečně doma. A zvonec.

Tak se to podařilo. Ráno jsem to do kufru prostě narval. Chtělo to trochu trpělivosti. Trochu šikovnosti. Trochu praxe z Tetrisu. A hlavně hodně síly. Hehehe. Po snídani dorazila žena, naložil jsem kolo i kufr, vrátil klíče a Lucka si ještě koupila originální Prusíkovu láhev (stejnou jako Lída) a natočila zdravou vodu. Prej pro kolegy do práce. Tu vodu, láhev si necháme. A stejně jim to tam už nepomůže…

Pak jsme ještě navštívili cukrárnu. Tedy chtěli navštívit. A nakoupit oplatky. Ovšem cukrárna má až od jedenácti a tak dlouho jsme už čekat nemohli… Klika, že jsem alespoň něco nakoupil včera. Hmm.

Jelikož mám na svém krásném, novém, modrém bicyklu najeto 222 kilometrů, naplánoval jsem trasu domů přes Karlovy Vary, že by se udělala garanční prohlídka. Navíc mi aplikace psala, že je svolávací akce na výměnu klik, které mohou prasknout a ještě jsem potřeboval kulatý kryt motoru, který se ztratil někde v hlubokých hvozdech konstantinolázeňska. V Kjůbu, stejně jako minule, vstřícný a ochotný přístup. Jasně, garančku uděláme, kliky jsme vám vyměnili už před prodejem a kryt na motor objednáme v německu, je tam jen nalepený a na ozdobu, nic se neděje, za půl hodinky máte hotovo. Ani nevadilo, že jsem přetáhl o 22 kilometrů. Tak jsme si zajeli na oběd a na malý nákup a bylo. Chování Kjůbu ve Varech se mi fakt líbí a můžu je s čistým svědomím doporučit. Když to porovnám s prodejnami v Praze….

A pak už se frčelo domů. Takhle ve všední den to je pohoda. Provoz minimální, žena chrní a já si tak pouštím svou oblíbenou hudbu a jedu si na pohodu. Domů jsme dojeli krásně, jen jsme zapomněli vrátit knihu v půjčovně v Berouně. Samozřejmě za to můžu já. Protože jsme nejeli přes Beroun. Žena rozhodla, že tam už nepojedeme a necháme to na zítra. To se jí to rozhoduje, když je kartička do půjčovny psaná na mě… Achjo…

Hned po příjezdu jsem využil toho, že je Matěj na škole v přírodě a konečně taky sezobl něco málo z naší zahrádky. Jostu, maliny, rybíz, angrešt, moruši… Konečně zase doma. A tím končíme. Zvonec a konec. Děkuji vám všem za pozornost a až, nebo jestli, zas budu něco psát, bude to klasicky na hlavní stránce.

Zpět na rozcestník